JINDŘICHŮV HRADEC – Ke zhruba dvacítce českých hřišť na discgolf se letos připojil i Hradec. Stačí si pořídit plastové talíře a vyrazit k Nežárce. Devítka řetízkových košů v sadech za Naxerovou lávkou je na svém místě teprve měsíc. Za tu dobu už ale stihla přilákat mnoho Hradečáků.
Foto: Adam Hudec, 5plus2
Sportovní zábavu, za kterou se ještě loni muselo z Hradce daleko dojíždět, si na vlastní kůži vyzkoušeli i redaktoři. Doprovázely je učitelky tělocviku z místních základních škol s oficiálním školením v pravidlech a způsobu discgolfu.
Zásadní věcí, kterou jsem se hned na začátku dozvěděl, byla skutečnost, že pro hru discgolf je potřeba mít specifické létající disky. Ty plastové, které se většinou rozdávají třeba jako firemní dárky, nevyhovují.
„Jsou totiž moc měkké. Těch pravých jsou tři základní druhy. Mají různé vlastnosti. Jeden je dohazovací, na krátkou vzdálenost, potom prostřední, a ten nejužší je na dlouhé vzdálenosti. Jeho vlastností je, že při letu vzduchem výrazně zatáčí,“ vysvětluje nám Monika Křiklánová z 1. základní školy v Hradci.
Sama se poprvé s discgolfem setkala při práci jako au-pair na severu Evropy. „Hra je tam populární a rozšířená. Mnohdy se musí čekat, až hráči před vámi odehrají jamku,“ popisuje.
Odpaliště i jamky má golf s létajícími talíři společné s golfem pravým. Jamek v podobě řetízků nabízí Mertovy sady devět. Vzdálenost od odpaliště se liší zhruba od šedesáti do stovka metrů.
Zjišťuji, že každé z míst je označené mapkou a směrovkou ke košíku. Ty mnohdy nejsou mezi stromy vůbec vidět. Když se chystám k prvnímu hodu, nedokážu se jako nezkušený mezi třemi disky rozhodnout. Nakonec vybírám ten na dlouhé vzdálenosti – a jelikož zapomínám, že disk zatáčí, končí talíř v zasněženém křoví. Než všichni odehrají první jamku, uteče jeden z kotoučů dokonce z kopce do Nežárky.
„Když jsem hrála v zahraničí, existovala tam jistá etika hráčů. Spočívala v tom, že lidé si své disky označují adresou a telefonem. Když někdo ztracený disk nalezne – a že není vůbec těžké ho ztratit – vrátí ho majiteli,“ říká Monika.
Pro mou ruku, která je navyklá pouze lehkým frisbee, je obtížné hodit s pravým diskem. Ten je totiž mnohem těžký a pevnější. Nakonec se ale zadaří a talíř letí ke košíku alespoň přibližně.
Pravidlo hry, které mi připadne snad nejzvláštnější, říká, že na řadě je ten hráč, jehož kotouč je v danou chvíli od cílového košíku nejvzdálenější. Tudíž nešika – jako třeba já – může hrát i několikrát za sebou. Důvodem pro tohle je, aby se zkušenější hráči neposouvali vpřed rychleji než ostatní.
Kromě vlnitého terénu Mertových sadů je překážkami i porost. Na jedné jamce se dokonce hráči musí trefit přímo mezi dva určené stromy. Když jsem se netrefil, musel jsem zpátky na začátek – s trestným bodem. Body se počítají podle počtu hodů a na celé trase se sčítají. Každá jamka má navíc takzvaný „par“, tedy určený počet hodů, na které je ideální ji zdolat. Ve hře zvítězí ten, kdo má na konci celkem hodů nejméně.
Ačkoliv jsem nakonec skončil pátý ze sedmi hráčů, lekci v discgolfu jsem si užil. A ano – své disky už jsem si objednal.
Zdroj: 5plus2.cz Autor: Adam Hudec
5 + 2 dny – Regionální týdeník vychází zdarma
