Ačkoliv Deštná pravděpodobně neměla nic tak architektonicky jednotného, můžeme se přece jen rozhlédnout, jak se stavělo u nás. Opět jsme, bohužel, odkázáni na nemnoho historických záznamů. V Deštné měli často svá obydlí páni šlechtického rodu (třeba v 15. století panoši Petr ze Zásmuk a Lhoty, Jan Slúp z Chotěmic, v 16. století paní Šebířová v domě na místě dnešní ZDŠ, potom zde pan Aleš Vrbčanský z Holíšova, a jiní). Přesto bychom na jejich domech nějaký lidový styl asi nenašli. Naši předkové měli dost starostí s vlastní obživou a na originální výzdobu svých, tehdy ještě dřevěných domů, nehleděli. Války, především třicetiletá, a opakující se zhoubné požáry, podvázaly vždy na dlouhá léta ekonomický, tím i stavební rozvoj městečka.
Až kolem roku 1810 lze ze záznamů poznat množící se stavby domů z kamene a cihel. Vidíme je u bohatších řemeslníků, zvláště soukeníků, kteří vydělali peníze na vojenských zakázkách. Pokud se na stylu a fasádách jejich domů objevily například tvary „selského baroka“, bylo vše zničeno hned dvěma, po sobě jdoucími požáry Deštné v roce 1846. Při následující obnově spálených domů již zjišťujeme především klenuté přízemní místnosti, dosud zachované v čp. 37, 39, 43, 62, i ve starých školách čp. 119 a 120. Zajímavý, již částečně pozměněný barokní štít, můžeme vidět v Adamské ulici na domě čp. 82, zachovaný díky citlivé renovaci od majitelů objektu. Častým znakem našich lidových stavitelů bylo vytváření niky (výklenku) v domovním štítu. Byly dříve hojně užívané k umístění svatých patronů (podle přání majitelů domů), k ochraně obydlí. Mnoho jich zaniklo i přičiněním zlodějů, vykrádačů sošek. Ale niky ve štítech domů najdeme i dnes. Například na fasádě farní budovy jsou tři výklenky, v jednom z nich je soška snad Panny Marie. V nice štítu domu na Stráních spatříme nejen svatého Petra s klíčem v ruce, ale ve zdi i kachel s lidskou rukou s nápisem „Černá ruka.“ K vysvětlení – byl to název a znamení tajného spolku v době po 1. světové válce, jehož členové trestali nepoctivé obchodníky, tzv. „keťasy.“
Další, dosud prázdné výklenky čekající na svaté ochránce, mají domy čp. 50, 53, 106, 48, i ve štítě „Rybářského domu.“ Pěkné jsou výklenkové kapličky u domů čp. 72 a 229. K lidové architektuře patřilo také vnitřní členění domů. Zajímavé byly černé kuchyně a pece. Měly důmyslná zařízení, dobře fungující. Pro lepší tah a průchodnost, zvláště u pecí, zedníci stavěli bytelné komíny, zvané „lezáky“, které mohl kominík čistit s pomocí žebříčku zevnitř. Všímavý pozorovatel ještě nyní uvidí tyto „lezáky“ na střeše bývalých pekáren čp. 49 a 108, nebo na farní budově.
K lidovým stavbám v našem kraji patřili italští zedníci a kameníci, které po skončení práce na jindřichohradeckém zámku (r. 1605), hrabě Slavata propustil. Rozběhli se po okolí, stavěli v městech i na vesnicích, stali se i kominíky nebo hospodskými. V Deštné již v roce 1825 je zapsán Spolek stavitelský, později Stavební společenstvo mistrů zedníků a tesařů. Po zrušení roboty v roce 1848, bohatší sedláci si dávali stavět usedlosti se zdobenými štíty, které jsou dodnes uměleckou památkou lidových stavitelů – zedníků. Deštenský chudší kraj začínající Vysočiny, nikdy nedosáhl této architektury bohatých soběslavských či veselských Blat. Citlivá tradice lidové architektury zavazuje i současné stavebníky, aby nepodléhali módní výstavbě, ale své domy začlenili do přirozeného stavebního rázu okolí. Douška: Na konci deštenského náměstí do Adamské ulice, na římse domu čp. 68, můžete vidět řadu „maskaronů“, neboli ozdobných masek s lidskou tváří. Formu k jejich odlití vyřezal dřívější majitel domu, umělecký truhlář a řezbář Vojtěch Štipl.
Zdroj: Město Deštná – F.K.
F.K