Rozhovor s frontmanem kapely Rudolfem Brančovským.
Sami Poletíme? se označují jako „skupina dobře vypadajících mužů hrající original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu. Žádné zvuky nástrojů, co neexistují, žádné texty o věcech, co se nestaly, anebo nikdy nestanou.“ A tak to je. Nejenže všech 7 členů kapely jsou opravdu dobře vypadající mladí muži, ale v jejich písních určitě najdete řadu vlastních životních zkušeností a příběhů. 
Velký nadhled a krásný smysl pro humor je slyšet z každé skladby a energie, která sálá z hustě obsazeného pódia, je až neuvěřitelná. V KC Jitka v Jindřichově Hradci se Poletíme? objevili ve společnosti kapely Wohnout jako hosté na turné Wohnout – sladkých 20.
Na začátku se nabízí jednoduchá otázka – jaké jsou první dojmy z dnešního koncertu?
Dobrý, dobrý. Vlastně celé turné, které teď jedeme, je pro nás nová zkušenost. Lidi reagují fakt dobře, je příjemné slyšet, že znají naše texty a zpívají s námi. Turné už vlastně končí, máme před sebou poslední dva koncerty a musím přiznat, že se nám bude stýskat. Ze začátku jsme ani moc nevěděli, do čeho jdeme, s „Wohnoutama“ jsme se vlastně neznali a teprve během turné jsme se tak nějak lidsky seznamovali a i z reakcí lidí je vidět, že to funguje.
Jaké pódium je vám bližší? Hraješ radši před velkým publikem, na festivalech nebo spíš v menších klubech?
To se vlastně nedá říct. Každý koncert je jiný. Festival má naprosto jinou atmosféru než koncert v malém klubu, kde lidi přijdou opravdu na nás a reagujou úplně jinak. I my s nimi pracujeme naprosto odlišně než s publikem na festivalu. Stejně tak být hostem na turné Wohnoutů je úplně něco jiného. Hodně je to i o tom, že kluci z kapely jsou fakt skromný kluci a když hrajeme na velkém pódiu, kde si nejsme jistí, jestli lidi přišli poslouchat zrovna naši hudbu, tak mají kluci před koncertem někdy až strach, abysme lidi naší muzikou neobtěžovali. Ale všichni jsou to skvělí muzikanti a každej koncert odehrajou výborně.
A tebe osobně baví spíš kategorie malé pódium nebo kategorie festivaly?
Nemůžu říct, že by mě něco bavilo víc a něco míň. Vlastně to ani není jiná kategorie, spíš úplně jiná disciplína. Rozdíl je i v tom, že když hrajeme svůj koncert, tak zahrajeme klidně dvě a půl hodiny, zařadíme mnohem víc písniček a je větší prostor zahrát skladby, které na playlistu pro festival nemáme. Samozřejmě, když někdo na fesťáku vykřikne:“Zahraj Depresi!“, tak ji klidně zahrajeme. Ale zrovna tohle je písnička, která mě úplně nejvíc fyzicky vyčerpává, tak ji úplně běžně nehrajeme.
Před dvěma lety jste hráli i na malém festivalu Živý Hradec v Jindřichově Hradci. Vzpomeneš si?
Jo, vzpomínám, bylo to někde v parku, byla zima a přišlo málo lidí. To byla trochu škoda.
I nám pořadatelům to bylo líto, byl to první ročník, celý festival bez vstupného a program pro všechny. Ale myslím, že už se Hradečáci učí zvednout se z gauče a vyrazit radši za kulturou. Snad vás přivítáme na některém dalším ročníku, kde zahrajete už pro celé město.
To se určitě povede, i na dnešním koncertu je vidět, že lidi rádi přijdou na dobrý koncert.
Rudolfe, ty nejsi jen muzikant, ale věnuješ se taky výtvarné tvorbě. Na čem teď právě pracuješ?
Kromě toho, že pořád maluju plátna, teď právě dělám velkoplošné obrazy na stěny dětského zábavního parku ve Zličíně. Je to už čtvrtý takový objekt v Česku, na kterém se podílím, první byl v Brně a pak to pokračovalo. Je to moc pěkná práce, hrozně mě to baví, ale je to taky fyzicky hodně náročný. Teď, v době, kdy jedeme turné, hrajeme koncerty a já mezitím tahám kýble s barvou a balancuju na štaflích, už se cítím docela unavenej.
Jak ses vlastně k malování dostal?
To je jednoduchý. Moje maminka je Vlasta Švejdová, ilustrátorka dětských knížek, takže v naší rodině se vždycky hodně malovalo a ilustrace a výtvarno mě obklopovaly už v dětství. Já taky občas dělám ilustrace, ale spíš výjimečně.
Abychom se vrátili ke kapele – nedávno jste vyměnili baskytaristu, který byl v kapele velmi výraznou osobností. Jaké k tomu byly důvody?
Za celou dobu existence kapely jsme se rozloučili se dvěma členy a v obou případech šlo o kluky, kteří měli rodiny. My hrajeme opravdu hodně koncertů, v létě jsme třeba dali i šest koncertů za víkend, mezitím přejezdy a následná únava. Takže je dost těžký nějak to zvládat, když nechceš, aby se ti rozpadla rodina. My jsme buď sami nebo máme velmi tolerantní přítelkyně, takže to zatím jde, ale samozřejmě kluci taky uvažujou o budoucnosti. Snad se nám podaří v budoucnu spojení obojího – rodin i kapely.
Dosud jste každé dva roky vydali novou desku, ta zatím poslední (Turbošansón) vyšla v roce 2014. Letos tedy můžeme očekávat novou desku?
My jsme na sebe hodně přísní a já bych rád, aby každá písnička na nové desce byla hit. Zatím jich máme šest. Když napíšu písničku, tak si ji s kytarou nahraju na telefon a pustím klukům. Když se jim líbí, tak ji začnem rozvíjet dál a když to není úplně ono, tak ji smažu. Ono je to mazání totiž hrozně jednoduchý. Někdy ji smažu ještě dřív, než ji klukům pustím. (Na můj dotaz, jestli to znamená, že už je smazáno asi tak 176 písniček, se Rudolf směje a přiznává, že nejsem daleko od pravdy) Do nové desky nás zatím nikdo nenutí, takže si dáváme na čas a až si budeme jistý, že je to ono, tak do toho půjdem. Nechci kluky do ničeho nutit a pokud nás to nechytne všechny, tak ten nápad opouštíme.
Děkujeme za bezvadnej koncert a rozhovor, držíme palce, ať se deska povede a těšíme se na dalších koncertech na viděnou.
Já taky děkuju a zdravím všechny Jindřichohradečáky
Asi půl hodiny po našem rozhovoru jsme našli Rudolfa Brančovského v družném hovoru s hloučkem místních náctiletých. Ty si nakonec natáčel na mobil, kterak zpívají jeden z jeho největších hitů Lokomotiva. Vypadá to, že Hradečáci udělali Rudolfovi radost svým koncertem pro něj stejně jako Poletíme? udělali svým koncertem radost Hradečákům. Děkujeme
Petra Jahodová
Fotogalerie – Foto: KC Jitka
