Aktuálně

Statek v Roseči ukrývá cestu za dobrodružstvím

Před deseti lety se veřejnosti otevřel Houbový park v Roseči. Kromě hub nabízí mnoho dalších zajímavostí pro zábavu dětí i dospělých. O prázdninách nabídne i letní příměstský tábor.

ROSEČ | Milé děti, povíme si pohádku. Je jedna vesnice Roseč, v ní statek a zahrada a na zahradě dinosauři, skřítkové, houby, kytky a tak různě. Je to útulné království pro radost dětí a jejich rodičů. Vybudoval ho jeden šikovný Holanďan se svou manželkou, která má kouzelné jméno Bohuslava Blaas Bérová. S ní si teď budeme povídat, protože se narodila v Jindřichově Hradci a mluví stejnou řečí jako my.

Statek v Roseči ukrývá cestu za dobrodružstvímPaní Blaas, představte si, že přijde maminka s kloučkem a mají čas jenom na jednu atrakci. Co by je spolehlivě zaujalo?

Trasa s názvem Výzkumná expedice. Děti i jejich rodiče se promění v badatele a putují do prehistorie Země. Společně řeší různé úkoly, které jsou napsané na dřevěných knihách okolo cesty. Za každý splněný postoupí o kousek dál.

Kam se nejdál dostanou?

Do doby před 65 miliony let, kdy na zeměkouli vládli dinosauři. Na děti čeká bludiště, a když najdou správný směr, vracejí se zpátky do naší doby přes naleziště. V něm si zahrají na skutečné paleontology a hledají zkameněliny. Máme tam ukrytých několik vlastnoručně vyrobených replik podle originálních fosilií. Děti se snaží nálezy určit a namalovat, jak asi zkamenělé zvíře vypadalo, když bylo živé.

Tím rozvíjejí praktickou fantazii. 

A dávají si věci do souvislostí. Když přicházeli ze světa lidí, museli bojovat s pohádkovým drakem. A teď, když opouštějí pravěk, cesta vede okolo repliky hrozivého Tyrannosaura rexe. Některé děti si uvědomí, že pohádkové bytosti nemusejí být zcela vymyšlené. V postavách draků jsme si zachovali vzpomínku právě na dinosaury. Ale člověk ještě v té době neexistoval

Jak se tedy dinosauři dostali do pohádek?

Nemám tušení. Mám ovšem naději, že z některých našich malých návštěvníků se jednou stanou vědci a vysvětlí nám to.

Já bych prosil vysvětlit, jak je možné z muzea získat originály zkamenělin za účelem výroby kopií.

My máme svoje vlastní zkameněliny. Můj manžel je Holanďan a jeho rodiče léta pracovali jako dobrovolníci Geologisch Musea Hofland. Účastnili se mnoha expedicí po celé Evropě a směli si některé nálezy ponechat. Postupně vytvořili sbírku deseti tisíc zkamenělin a věnovali nám ji.

Proč nevystavujete originály?

Originály vystavujeme, ale lidem dáváme do rukou kopie, aby se nestalo, že originál upadne a rozbije se. Zakládáme si na tom, že expozice jsou interaktivní a všichni si mohou mnohé exponáty ohmatat. Jediné originály, na které návštěvníci sahají, jsou mamutí kosti, zuby a kel.

Kde je možné najít například mamutí zub?

Ten náš ležel na dně Severního moře. Jednoho dne v sedmdesátých letech vyjeli nizozemští rybáři chytat ryby, bylo zrovna po bouři a poryvy vody vytvořily na dně písečné duny. Moře v těch místech bylo mělké, rybáři spustili sítě hlouběji než obvykle a pak v nich vytáhli místo ryb kusy skeletu mamuta. Spojili se s muzeem a odborníci provedli průzkum tohoto prostoru. Byli mezi nimi i rodiče mého manžela.

Teď si jistě každý položí otázku, jak jste se seznámili.

Jezdil s rodiči na léto do jižních Čech, bydleli ve Chmelné. Zdejší kraj si zamiloval a roku 2005 se rozhodl, že tu bude žít natrvalo. Poznali jsme se tak, že jsem mu pojišťovala dům. Od té doby mě často navštěvoval v kanceláři. Pořád mu něco nebylo jasné, mluvil na mě anglicky, ale já tuhle řeč neuměla. Všechno jsme si pracně kreslili. Až pak mi docvaklo, že je to finta, aby mě nějak zaujal. Bylo to od něj roztomilé a začala jsem jeho city opětovat. Z klienta s křestním jménem Engelbertus se stal můj Bert, po roce jsme spolu začali bydlet v Roseči a roku 2011 jsme se vzali.

V té době už jste nekomunikovali kresbičkami, viďte?

Bert se naučil česky a já anglicky. Nizozemština je na mě příliš složitá. Doma mluvíme směsí angličtiny a češtiny, říkáme tomu czenglish.

Kdy jste začali vytvářet atrakce pro děti?

V roce 2006 v Jindřichově Hradci. Bert si všiml, že v České republice nemáme tak zajímavé dětské parky jako v Nizozemí. Ukázal mi jejich fotky na internetu. Je to nádhera. Parky jsou pojaté jako malá pohádková království s nabídkou zábavy. Děti tam třeba mohou i plavat na lodičkách nebo se točit na kolotočích.

Takže jste se rozhodli udělat v Čechách malé dětské Holandsko?

To by nevyšlo. Nizozemské parky nabízejí převážně připravenou zábavu. Jenomže české děti jsou hodně tvořivé a soutěživé, kolotoč by je brzy přestal bavit. Bert i já jsme kreativci, a tak jsme začali vymýšlet dětský park na český způsob. Brali jsme to jako svou volnočasovou aktivitu. Vyrobili jsme dinosaury, pohádkové postavy, stezku s úkoly, výtvarnou dílnu a dali jsme projektu podobu dobrodružné stezky. Se svolením města jsme ji nainstalovali v parku poblíž gymnázia. Vybírali jsme mírné vstupné.

Byl o ni zájem?

Překvapivě ano. Lidé byli nadšení, vraceli se a přiváděli kamarády. Věděli, že při každé návštěvě na ně čeká nějaké vylepšení bnebo nový prvek. Jenomže po měsíci stezku navštívili vandalové. Všechno tam rozřezali a nám bylo smutno. Ale i to zlé je k něčemu dobré. Shodli jsme se, že nejlepší bude, když se zabydlíme v nějaké usedlosti s velikou zahradou. Tam si budeme tvořit, kdykoliv se nám zachce a z oken si všechno ohlídáme. Zrovna byl k mání statek v blízké Roseči.

Proč se vaše aktivita jmenuje Houbový park? Vždyť tady máte pro děti i další zábavu. 

Protože Bert byl okouzlený naší houbařskou tradicí. V rovinatém Nizozemí mají málo lesů a běžní lidé tam houby vůbec neznají. Dokonce je mají zákonem zakázané sbírat, aby se někdo neotrávil. Na domácí smaženici si tam pochutnává jen několik odborníků, kteří složili mykologické zkoušky. Berta napadlo, že by bylo dobré vysadit na zahradě houby a vytvořit poznávací stezky hlavně pro nizozemské turisty. Proto objednal semena hub a podhoubí určená k naočkování do dřeva a do země.

Mykologové mi vysvětlili, že houby se vysazovat nedají. 

To jsem brzy pochopila taky, ale natěšený Bert si na to musel přijít až tehdy, když mu nic nevyrostlo. Naše počínání mezitím vzbudilo zájem lidí a my je nechtěli zklamat. Vyrobili jsme věrohodné sochy hub a stezka byla na světě. Bertovi rodiče nám darovali fosilie. Díky tomu jsme vytvořili Výzkumnou expedici a další zážitkové trasy.

Kdy jste otevřeli pro veřejnost?

Před deseti lety. Název Houbový park jsme ponechali, protože jsme pořád doufali, že k nám budou ve velkém jezdit Nizozemci. Místo nich nás objevily české rodiny s dětmi. Pozorovali jsme je a všimli si zajímavé věci. Děti znají dinosaury z televizních pořadů, ale vůbec neznají jména rostlin, které rostou na našich loukách. A taky nevědí, jak vypadají domácí zvířata, nepoznají ani kachnu. Stejně tápou i někteří rodiče, a dokonce i prarodiče.

Co s tím?

Vytvořili jsme českou botanickou zahradu, kde lidé znovu poznávají naše rostliny. Stává se, že přijde babička a spokojeně říká: Díky vám konečně vím, co mi kvete vzadu na zahradě. Děti do návštěvní knihy píší vzkazy typu: Bylo to perfektní a něco se naučili i dospělí!

Jaké atrakce v současnosti nabízíte?

Vedle zmíněného Houbového parku, areálu Botanicum a Muzea fosilií ještě deset naučných stezek, výtvarné dílny a pohádkové chaloupky se skřítky. Na léto chystáme bosonohou stezku s názvem Život kolem nás, na které budou návštěvníci poznávat zvířátka naší vlasti.

Evidujete si počty návštěvníků?

Ano, za loňský rok se k nám přišlo podívat osm tisíc lidí. Letos se počty navýší také o děti, pro které jsme na prázdniny zřídili letní příměstský tábor. Červencové termíny už máme obsazené, na srpen ještě několik míst zbývá.

Dá se takovými aktivitami uživit?

To vlastně nevíme, protože máme pořád svoje profese. Já pracuji v pojišťovnictví a Bert je programátor. Letos se nám podařilo získat dotaci od ministerstva práce, abychom mohli přijmout dva pracovníky s hendikepem. A díky dotaci z místní akční skupiny jsme vytvořili příměstský tábor. Uvažujeme o úplné profesionalizaci, ale bude to určitě postupný proces. Aktivity se rozrůstají a nebude je možné dělat stále jen po práci.

Co vás zatím nejvíc potěšilo?

Letos tu konečně máme živé houby. Uprostřed parku samy od sebe vyrostly bedly jedlé. Já je miluju smažené na kmíně.

Já taky, ale bojím se je sbírat, abych je nezaměnil s jedovatými houbami.

Tak si je u nás pěkně prohlédněte a vyfotografujte. Jejich čas je na podzim, ale letos už se objevují od začátku června. Pro inspiraci si zapište můj recept: Klobouky bedel nakrájíme na měsíčky, na pánvi rozpálíme olivový olej, osmahneme nakrájenou cibuli lehce dozlatova, přihodíme kousky bedel, osolíme a přidáme drcený kmín. Bedly nemají příliš vlastní šťávy, proto je nutné opatrně přilít trošku vody. Když se voda vyvaří a vytvoří se šťavnatý sos, dobrota je hotová. Nejlépe chutná s pečivem. I takové věci se u nás návštěvníci dozvědí.

Autor: Josef Musil – zdroj: 5 plus 2 (8.6.2018)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít