Aktuálně

Tajemství životního štěstí (Otevřená OKNA)

Motto:

Tajemství životního štěstí není v tom, co děláš, ale jak to děláš. Ne v tom, co vidíš, ale jak se na to díváš. Ne v tom, co ti přináší nebo odnáší život, ale jak dokážeš prožít každý jeho okamžik. O štěstí nebo neštěstí člověka nikdy nerozhoduje co, ale jak.“ Jan Tříska

Sedím nad závěrečnými zprávami grantů a bolí mne záda. Píšu veledůležitou směrnici, nutnou pro chod organizace, je půlnoc. Přemýšlím, zda je mi toho zapotřebí….o půlnoci…. Vlastně je to jediná možnost – večer a v noci. Během dne, mezi telefony, dotazy, schůzkami, razítky, podpisy…se mi souvislosti rozutíkají jako kuličky z roztrhaného pytlíčku. Proč to dělám, je mi jasné. Jak to dělám? Toť otázka. Nadšení se jaksi nedostavuje. Přichází až v úterý dopoledne. To je Tajemství životního štěstí (Otevřená OKNA)pravidelný čas, kdy v sociálně terapeutické dílně Oken zpíváme. Přede mnou kolem stolu sedí dvacet kamarádů, natěšených, až si budou moci říct o svoji oblíbenou písničku. Záměrně neříkám klientů – říkám kamarádů. Těšíme se na sebe. Těšíme se na možnost volby. Písničky, oslovení, chvíle sdílení. Nechtějí mi říkat „paní ředitelko“ a já jim nechci říkat „Pane Rambousku, jakou si přejete zazpívat píseň?“ A pan Rambousek řekne: „Paní ředitelko, chci zazpívat píseň: Když jde malý bobr spát“. Uf. Místo toho Pavlík nedočkavě zahlásí: „Dáme si Bobra!“ a ostatní souhlasí. Po Bobrovi zazní Okoř, Travička a taky doporučíme spolu s Hankou Ulrychovou jedné smutné dívce, aby nechodila do kláštera. Časem vezmeme auto a zajedeme se ke Klášteru v Nové Bystřici podívat, abychom věděli, kde písnička vznikla. A tam si ji pod mohutným starým stromem znovu „dáme“. A pak se napijeme vody z pramene…. A ve mně se konečně dostavuje pocit, že je to fajn.

Fajn je, že už teď se Petr, Adélka a další těší na letní tábor. Dopisuji poslední slova do grantu a kopíruji osmou přílohu. Záměrně si do hlavy pouštím slova společných písní, aby mne to množství papírů příliš nerozzuřilo. Rytmus času a prací na projektech má svůj řád. Petrové a Adélky se těší na písničky, převleky a hry a já se netěším na granty, vyúčtování, razítka a přílohy. Na krásu a bídu doby papírové, v níž žijeme. Na nekonečné popisování papírů, kde rozpracováváme každou metodiku, každý pohyb mysli. Píšeme si alibi pro kontroly. Co na tom, když s námi Pepíkům a Adélkám nebude dobře. Když budou utíkat, bránit se postupům, kterým nerozumějí…Hlavně když papíry budou popsané těmi správnými slovy….

Přemýšlím s panem Třískou, jak prožívám každý okamžik života. No…přiznávám, že nejeden docela vztekle. Žádné narůžovo natřené pravdoláskařství. Občas tam jsou myšlenky velmi peprné.

Radši se vrátím do pravidelného úterního zpívání a „dáme si“ píseň „Veď mne dál, cesto má…“ spolu s Pavlem Bobkem. Ať je za námi více těch chvil, kdy jsme spolu s Petrem, Monikou, Haničkou a dalšími cítili společnou radost. To, co nás spojuje. Tóny, rytmy, opakující se rituály, slova, kterým rozumíme, situace, které jsou pro nás bezpečné. Je fajn, že po panu Třískovi tady mimo jiné zbyl ten krásný citát. Je fajn, že nás může inspirovat…Stále…

Drahomíra Blažková – Otevřená OKNA

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjadříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít