Motocyklový okruh Jindřichův Hradec

Konec motocyklových závodů na okruhu v Písku po tragické události znamenal, že v roce 1975 převzali pořadatelskou štafetu v Jižních Čechách členové AMK Jindřichův Hradec. Na jejich rychlém a relativně „bezpečném“ okruhu se jezdily velmi atraktivní mezinárodní silniční závody, ale i domácí mistrovství…

Když se v roce 1974 dokončovala silniční přeložka okolo města Jindřichův Hradec, vznikla u některých členů ZO Svazarmu myšlenka na možnost využití této velmi pěkné komunikace pro sportovní účely. Nápad se ujal a 1. 6. 1975 se zde jel první silniční motocyklový závod pod názvem „Závod osvobození“ ve třech třídách Mistrovství ČSR A a závod Mistrovství republiky třídy 350 ccm. Okruh dlouhý 4600 metrů měl velmi slušné parametry a dobrý povrch. Start závodů byl v prvním roce na přímém úseku před sídlištěm V. I. Lenina. Už v dalším roce byl však přeložen dál, až za les na silnici ve směru k obci Otín, kde pořadatelé vybudovali zbrusu novou, zděnou věž časoměřičů. Tento okruh, jako málokterý u nás, vydržel po celou dobu své existence v původním stavu, tedy bez retardérů či jiných zpomalení. Svým rozsahem byl největším motocyklovým závodem v Jižních Čechách.

Vyrovnaly se mu snad jen závody pořádané na letišti v Plané u Českých Budějovic v devadesátých letech. V roce 1979 bylo pořadatelům svěřeno pořádání mezinárodních závodů o „Poháru míru a přátelství socialistických zemí“, které se zde jezdilo dál, až do roku 1987. Při té příležitosti není možné zapomenout na rok 1984, kdy na nově vypsanou třídu jednoválcových motocyklů kubatury do 250 ccm socialistické produkce dorazilo i několik jezdců z Rumunska. Jejich výprava a vybavení vyvolávala soucit a celkově i smutné vzpomínky na padesátá léta. Nebo kdy téměř třicetikiloví jezdci z Kuby doslova drtili zbytek socialistického závodního pole na obyčejných vzduchem chlazených Čízách. Rychlejší Jawy byly tehdy již tak opotřebované, že do cíle většinou nedojely. Kdyby se tak tyto závody jezdily o patnáct let dřív…

Délka tratě i její profil přímo vybízel k pořádání závodů skutečně mezinárodního formátu. Vzhledem k poloze města to sem měli jezdci z Rakouska a Německa opravdu blízko a tak nic nebránilo tomu, aby se tu pravidelně jezdily závody za poměrně hojné účasti jezdců ze západních států. Aby pro tohle měli pochopení ti, kteří tyto akce schvalovali, museli pořadatelé vše proložit důkladnou politickou propagací.

Závody se jely jednou na počest výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje našeho lidu, jindy k výročí osvobození sovětskou armádou, na počest říjnové revoluce nebo vítězného února. Byly roky, kdy se program doslova nedal číst.

Obecně u nás platilo, že čím větší závod, tím méně se divák dočetl o akci samotné, ale o to většího se mu dostalo politického školení. Vysvětlování fungování Svazarmu a jeho významu v socialistické společnosti bylo v kontrastu se zastaralou technikou našich jezdců směšné. Ale právě na těchto mezinárodních závodech mohli naši jezdci sehnat nějaké ty pneumatiky, a náhradní díly do svých ojetých Yamah. Stačilo nakoupit broušené vázy, sklenice, hrníčky a mohlo se měnit. České broušené sklo mělo ve světě dobré jméno, proč toho nevyužít? Normální ostuda, ale nic jiného nezbývalo. Že nebylo na čem jezdit? To soudruhy na UV Svazarmu nezajímalo. Platilo přece heslo – reprezentuj, ale poraď si jak umíš.

Mezinárodní závody se zde jezdily od roku 1981 o „Pohár ředitele státního statku Nová Bystřice“. Od roku 1985 jako mezinárodní Mistrovství republiky. Každoročně se kromě velkých mistráků a mezinárodních závodů jely v Jindřichově Hradci pravidelně i domácí přeborové a oblastní závody. V roce 1985 se jelo dokonce dvakrát – v červenci a v říjnu. Nutno poznamenat, že se tu nikdy nesešli jezdci z absolutní světové elity, ale mezinárodní závody vždy stály za to. Zlatým hřebem nedělního programu bývala třída 500 ccm a sidecary. Těch se zde bohužel nikdy moc nesešlo a tak vždy zůstalo jen u předváděcích jízd, které i tak stály zato. Značkové závody o body započítávané do svého mistrovství zde jezdili také jezdci z Rakouska, jako například značková třída upravených cestovních Yamah RD, superbike trophy, atd..

Ale k vlastnímu okruhu: od roku 1976 se startovalo na rovince za výjezdem z lesa před Otínem. Následovala rychlá levá a sjezd do Otína. Při dojezdu na křižovatku v mírném stoupání se šlo u autobusové zastávky tvrdě na brzdy do levého vinglu. Necelý kilometr dlouhý úsek na plný plyn končil pravou, rychlou zatáčkou do parku, do technické části okruhu. U n. p. Jitka následovalo poměrně úzké esíčko levá – pravá. Silnici zde lemoval drátěný plot ukrytý v balíkách slámy. Za esíčkem se již překlápěl motocykl do nejhezčí zatáčky na okruhu, do levé v mírném klesání.

Byla lehce klopená a ve výjezdu se řadila čtyřka. Následující rovinka se jela přes mírný horizont a za ní se už opět brzdilo do levé zatáčky kolem depa na velké křižovatce. Tato zatáčka s výjezdem do mírného stoupání byla na vnějšku lemovaná nepříjemně kluzkými zebrami. Výjezd kolem parkoviště závodních strojů byl na širokou přímou silnici. Po zhruba  kilometru na plný plyn, přes nejvyšší místo okruhu u sídliště, trať odbočila vlevo na další velké křižovatce v lese. Průjezd touto rychlou levou zatáčkou byl postupně upravován pomocí balíků slámy na jejím vnitřku tak, aby byl pokud možno výjezd na cílovou rovinu pomalejší. Ač tento okruh patřil mezi rychlé přírodní tratě, za celou existenci se zde stala jen jediná vážná nehoda. V roce 1984 při tréninku třídy 125 došlo ke kolizi, na kterou doplatil M. Moravanský stojící s poruchou své MBA na kraji silnice. Znamenalo to pro něj tehdy konec sportovní kariéry. Poslední vítěz našeho mistráku byl M. Pecen na Suzuki 500 v roce 1988. Klasické tratě v tu dobu zanikají jedna za druhou, po roce 89 mají všichni už navíc jiné starosti, na časově i finančně náročnou stavbu víkendové závodní dráhy již není pomyšlení..

Ve své době byl okruh v Jindřichově Hradci spolu s Dymokury, považován za dvě nejbezpečnější tratě u nás. Dnes jsou obě velké křižovatky, u bývalého parkoviště závodních strojů a v lese před cílovou rovinkou, předělány na kruhový objezd. Navíc zhruba v místě startu prvního ročníku je vybudován přechod pro chodce s betonovými ostrůvky uprostřed silnice. Jinak je okruh a hlavně asfaltový povrch ve velmi dobré kondici. Bohužel, zpustlá věž rozhodčích u startu již dávno není majetkem města ani AMK a podle toho tak taky vypadá. Přesto nynější členové místního AMK zvažují obnovu závodů, prozatím jen pro historické motocykly. Přejeme, ať se jim tuto myšlenku podaří zrealizovat a navázat tak na slavnou historii tohoto okruhu v době návratu a oživení bývalých přírodních okruhů u nás…