V jednom z předchozím článků „Z historie Deštné“ jsme se něco dozvěděli o důležitém řemeslu soukenickém. Obyčejná přírodní sukna a plátna užívali k oděvům a k různé potřebě vesničané a městská chudina. Královský dvůr, šlechta i církev měly na barevnost svých rouch a textilií interiérů sídel, vyšší nároky. Vrátíme se do starověku, kde byl významný fénický přístav Tyros, odkud se vyvážela vzácná červená barva purpur. Její cena byla 30x dražší než zlato! Asi proto vydal římský císař Nero příkaz, že roucho barvené purpurem může nosit jen on – císař! I v dalších dobách králové a šlechta přísně určovali barevnost oděvů měšťanů i poddaných.
Bylo zajímavé, jak barvíři dokázali využít přírody k získání barev: užívali šafrán (žluť), bezinky, borůvky, v Deštné pěstovali barvířský boryt, který utřený za zelena, nahrazoval barvu indiga. Při barvení to byly určité chemické pochody, jejichž receptury barvířští mistři tajili a předávali jen svým následovníkům. Na venkově to nebylo tak složité, v určité době docházelo postupně k oddělování barvení soukeníků a koželuhů a předání této činnosti barvířům.
V Deštné barvířská práce byla jistě od starodávna, ale první zápis známe z roku 1623, kdy místní barvíř dělal řemeslo v domě čp. 21. Potom již následuje početná řada našich barvířů, bohatších i chudých. Z těch prvních to byl v roce 1668 Jakub Kučera v čp. 38, který měl pole, dvě krávy a dvě jalovice. Z barvířských rodů jsou zaznamenány například Šustrovi v čp. 165, Hrabalovi čp. 27, od roku 1817 trvalo barvířské řemeslo v rodě Milků, čp. 82, až do konce 19. století. Poslední z rodu, Jaroslav (1919 – 1985), již barvířské řemeslo nedělal, ale na výstavu starých řemesel v Deštné (r. 1970) zapůjčil barvířský kotel a gumová tiskátka na vzorování pláten. Uvážíme-li, že v roce 1848 se v Deštné hlásilo k soukenickému řemeslu 30 živnostníků, a také zde pracovalo 17 tkalců pláten, mělo pět místních barvířů práce dost.
Zařízení a provoz barvířské dílny záleželo na majetnosti a řemeslné zdatnosti barvíře. Byly tu především kotle, kde se vařily barevné textilie, zásoby barev, nářadí, dost místa na rozvěšování suken a pláten. Důležitý byl zdroj vody, které byla velká spotřeba. Složitější byl potisk plátna vypnutého na dlouhém stole, určitými barevnými vzory. Barvíř měl dřevěná prkénka, na nich přilepenou gumu s různými vzory. Tu namáčel do barvy a pečlivě otiskoval na plátno. Byla to složitá a přesná práce!
Staré řemeslo barvířů na Deštensku již dávno zaniklo. Ale pamatuji, že naše maminky využívaly, podle potřeby, textilní barvy značky „Duha“, k barvení částí oděvů i tkanin. Zajímavost: Slyšeli jste přezdívku táborských koželuhů jako „modropupkáči“? U Lužnice byly koželužny, a řemeslníkům při barvení kůží na modro, barva prosakovala oděvem kolem pasu až na tělo. Nedala se smýt! Při odvodech, koupání, kdykoliv při odhalení těla, se Táborák tohoto řemesla bezpečně poznal.
František Kvapil (Deštenský zpravodaj 9/2014)