Aktuálně

Chrámy ohně střeží v Íránu tajemství (cestování s Kateřinou Duchoňovou #10)

Chrámy ohně střeží v Íránu tajemství (cestování s Kateřinou Duchoňovou #10)

Zoroastriánství: Chrámy ohně střeží v Íránu tajemství starého náboženství dávných Peršanů

Když se řekne zoroastriánství, tak si možná vybavíte proroka Zarathuštru a Nietzscheho knihu, ale víte, že tohle prastaré náboženství, je původním náboženstvím Peršanů?

Až v ulicích íránských měst uvidíte muže oblečené v dlouhých bílých košilích a kalhotách, tak si vzpomeňte, že se asi bude jednat o vyznavače právě tohoto pradávného náboženství. Jeho zakladatelem je prorok a reformátor Zarathuštra, kterého Řekové nazývali Zoroastrés.

Cesta k chrámu Chak chak

Za okny se míhá pouštní krajina, řidič se usmívá a z rádia se line tradiční hudba. Snaží se s námi navázat kontakt, a to i když umí jen několik anglických slov. Když dojdou, tak živě gestikuluje a začne nám také zpívat táhlé melodie.

Pokoušíme se mu to oplatit a zanotujeme pár českých a moravských lidovek, vypadávají nám ale slova, ozývají se i falešné tóny a vůbec náš improvizovaný sbor působí značně nesourodě. Přesto náš vděčný posluchač uznale pokyvuje hlavou a říká: „Good, very good…“. Po chvíli ale raději zase naladí rádio a prozpěvuje si s ním.

Krajina za oknem se začíná měnit, na obzoru se objevují hory a pomalu k nim po úpatí stoupáme. Když vystupujeme z auta, tak k nám někteří lidé přichází blíže, ale nechtějí po nás žádné peníze, jak je zvykem v jiných zemích. Jen se zajímají, odkud jsme přijeli a chtějí nás přivítat ve své zemi.

S tímto obrazem se během cesty setkáváme často. Před námi je pro zoroastriány významné poutní místo – chrám Chak chak, který je vybudovaný ve skále. Chrám působí jako jeskyně, vyhloubená vysoko ve skalním masivu. Vedou k němu strmé schody a je odtud krásný výhled do pouště, která se rozkládá všude kolem.

Svatostánek s lidmi pro lidi

Tradice uvádí, že věřící poutníci, kteří k chrámu přijíždí, by ve chvíli, kdy chrám z dálky uvidí, měli zastavit a dále pokračovat už jen pěšky. Nahlížíme do jedné z místností, kolem dokola sedí muži a ženy, bubnují a tlumeně prozpěvují. Můžeme tam s nimi chvíli pobýt, nikdo nás nevyhání. Na chvíli se tady zastavuje čas, zpěv se cyklicky opakuje a odvádí od všedních starostí k posvátnému.

V centru další místnosti je v kovovém stojanu udržován oheň, na stěnách jsou portréty Zarathuštry a symboly odkazující na věčný souboj dobra se zlem. Lidé prochází kolem a rozjímají. Podle legendy se prý Zarathuštra už časně oddal náboženskému rozjímání. Boží zjevení přijal ve věku 30 – 40 let od Ahura Mazdy, před jehož trůn ho zanesl anděl. Po svém osvícení putoval asi dvanáct let Íránem a snažil se získat stoupence.

Bůh jménem Ahura Mazda

Zoroastriánství, dualistické náboženství soustředěné na Ahura Mazdu, nahradilo dávný íránský polyteismus. Základním principem je protiklad dobra a zla, světla a tmy. Jako symboly tohoto boje stojí proti sobě Ahura Mazda (bůh představující dobro) a Angró Mainju (ďábel představující zlo). Oba vedli boj o světovládu, který skončil vítězstvím Ahury Mazdy. Souboj dobra se zlem symbolizuje právě i věčný oheň, který zahání tmu a nesmí nikdy zhasnout, proto je v chrámech neustále udržován. Ale všechny čtyři živly jsou posvátné.

Chrám Chak – chak je významný proto, že se tady podle starého mýtu ukrývala Nikbanou, dcera posledního předislámského vládce Persie před invazí Arabů a ve strachu se modlila k Ahuru Mazdovi. V tu chvíli se prý skála zázračně rozestoupila a Nikbanou se tady mohla ukrýt.

Strom a princezna

Ve svatyni je také posvátný pramen vody a u něj roste strom, který by měl upomínat právě na tuto princeznu. Ze skály stále kape voda symbolizující princezniny slzy a skalní stěny ve svitu ohně hrají všemi barvami, to jsou prý její zkamenělé šaty. Lidé přichází k posvátnému ohni, zapalují kolem něj další svíčky a modlí se.

Cestou zpátky do Yazdu, který je odsud vzdálený asi 80 kilometrů, míjíme na jeho okraji tzv. Věže ticha, které v minulosti sloužily zoroastriánům k pohřbívání mrtvých. Jejich těla byla pokládána na střechy a vydána napospas supům. Tím nebyly znečištěny elementární živly země a ohně. Tato tradice byla v posledních letech zakázaná.

Večer ještě navštěvujeme chrám Ateškade se sloupovitým průčelím, nad nímž se rozpíná okřídlený zoroastrijský bůh, je nasvícený a zrcadlí se v jezírku před ním. V chrámu vládne ticho a důstojná atmosféra, za sklem plápolá oheň, který zde udržují snad více než 1500 let. K chrámu přiléhá menší muzeum vyprávějící o principech a tradicích zoroastrijské víry. Někteří věřící se s námi dávají do řeči a odpovídají na naše otázky.

U východu visí na stěně chrámu reliéf zobrazující věčný souboj dobra se zlem. Večer trávíme v čajovně u sladkého íránského čaje a vodní dýmky, do tmy se rozléhá volání muezzina a nad jedním z minaretů vychází půlměsíc. Vybíhám si tuhle scenérii vyfotit a obrázek si pořizují i někteří místní. Vzájemně se radujeme z podařených fotek. Kolem pobíhají děti a chtějí si prohlížet obrázky ve fotoaparátu. Na obloze se pomalu rozsvěcují hvězdy. Den končí jako v orientální pohádce.

Kateřina Duchoňová

(Text vyšel na portálu Hedvábná stezka 29.7.2019)

Autorka Kateřina Duchoňová pochází z Jindřichova Hradce a pracuje jako psychiatrička v Ústřední vojenské nemocnici Praze, věnuje se zároveň psychoterapii a částečně i výzkumu. Nabízí psychoterapeutickou pomoc také imigrantům prostřednictvím sdružení In Báze. Zajímají ji lidé z rozmanitých kultur, jejich příběhy a tradice. Pracovala jako dobrovolnice v západoafrické Guineji a během studia medicíny stážovala v nemocnicích v Egyptě a Libanonu. Je členkou organizace Wontanara, která se zabývá rozvojovou pomocí Guineji – především adopcemi na dálku. Zajímá ji literatura, cestování, historie, kultura, zvláště výtvarné umění, snaží se být užitečná ostatním v rámci dobrovolnických aktivit, je to vždy velkým obohacením i pro ni samotnou.