Na severovýchod Indie vyrážíme v podvečer, ve zmatku a horku se prodíráme davem lidí na autobusovém nádraží v Berhampore. Konečně poznáváme náš autobus, má už trochu oprýskaný nátěr, začíná rezivět a všude se tísní lidé. Řidič má na palubní desce vyskládané sošky indických bohů Višnua a Šivy ozdobené oranžovými afrikány. Snad nás budou chránit během celé dlouhé cesty.
Autobus praská ve švech, my máme vyhrazený lůžkový prostor. Je to potemnělá ohrádka v patře autobusu, kam bychom se ve třech těžko vešli a ještě máme velké batohy. Sedám si raději na uvolněnou sedačku vpředu, vyrážíme do neznáma na sever. Autobus to v noci bere přes výmoly, nadskakuje, chvílemi mám pocit, že projíždíme i nějakým vodním tokem. Dopoledne se probouzíme na stanici v městečku Siliguri a sháníme autobus dál do Darjeelingu, do autobusu se za námi vydává i svatý muž v oranžovém rouchu. Možná je pravý a možná falešný, ale teď nám maluje červenou barvou třetí oko na čelo, uvazuje náramky a cosi nesrozumitelně mumlá bezzubými ústy, potom se jen usmívá a vzdaluje se. Žádné peníze nechce. Vyjíždíme serpentinami do zelených kopců, projíždíme vesničkami, míjíme roztroušené domky a drobné obchody. Ubytováváme se v nově otevřeném penzionu paní Chhurim, která pochází z etnika Šerpů. Vzala si Inda, ten ale často žije na jiných místech Indie kvůli práci a ona sama se rozhodla podnikat. U recepce má vystavené modlitební zvonky a rituální amulety. Zve nás na tradiční tibetskou polévku thukpu a sladký čaj. Venku začíná šumět déšť a noci tu bývají chladné, po rozpálené Kalkatě výrazná změna.
Šerpové jsou etnikum obývající pohoří Himálaj v Nepálu, konkrétně jeho nejvyšší část u hranic s Tibetem. Jejich jméno v tibetštině zní šer-pa a znamená „člověk z východu“, protože tento původně tibetský kmen pochází z východního Tibetu. Jsou známi především jako nosiči a horolezci. Jako většina Tibeťanů vyznávají buddhistické náboženství, konkrétně mahájánový buddhismus a používají tibetské písmo.
Brzy ráno plánujeme výstup na Tiger Hill, odkud se dá za dobré viditelnosti pozorovat východ slunce nad Khangchendzongou a dalšími himalájskými vrcholy na horizontu jako jsou Lhotse, Makalu nebo dokonce i Mt.Everestem. Poměrně blízko penzionu je tzv.Batasia Loop, odkud jsou také krásné výhledy na Himálaje a do údolí pod Darjeelingem. Uprostřed smyčky vytvořené kolejemi, kde se otáčí vláčky Darjeeling Himalayan Railway stojí památník gorkhským bojovníkům, kteří padli ve 2.světové válce. Kolem se rojí lidé různého vzezření – Indové, Nepálci, možná i Bhútánci a Tibeťané. Jedna rodinka v tradičním pestrém tibetském oblečení se nechává vyfotit s horským panorámatem za zády.
Kupujeme si lístek na projížďku vláčkem, pozorujeme mezitím drobnou parní lokomotivu, která zahalená hustým dýmem právě vjíždí do nádraží. Lidé se rozbíhají do stran, poblíž kolejí nerušeně spí pár pouličních psů.Z nádraží je výhled na střechy domků, ověšené prádelní šnůry, děti na zápraží, chrámy a kostely různých věrouk. Nedaleko hraje všemi barvami hinduistický chrám bohyně Kálí a ve svahu nad ním právě zvony svolávají věřící do protestantsky strohého kostela. Už máme přistavený i náš vlak a vyrážíme. Z oken vidíme útržky z života různorodých obyvatel Darjeelingu, koleje vedou těsně kolem domků, obchodů a pouličních stánků. Chvílemi máme pocit, jako bychom se mohli dotknout právě procházejícího mnicha, podat ruku pobíhajícím dětem nebo se natáhnout po ovoci vyskládaném na stole před obchodem. Začíná svítit slunce a vidíme i osvětlená úpatí hor a jasně zelené čajové plantáže, které se rozkládají kolem horského města. Právě tady se pěstuje jeden z nejlepších čajů na světě.
Vysokohorská železnice v Darjeelingu, které se také přezdívá toy train je himálajská úzkokolejná železnice, která byla uvedena do provozu v roce 1881. Už od počátku kromě dopravy čaje plnila i rekreační funkci. V Darjeelingu končí v nadmořské výšce 2200 m, vede z Nového Džalpajguri a je téměř 90 km dlouhá. Zastávka Ghoom v nadmořeské výšce 2 258 m je druhou nejvýše položenou železniční stanicí na světě. Ve své době patřila k technickým zázrakům, dnes je její provoz ohrožen sesuvy půdy a finančně náročnou údržbou. Od r.1999 patří ke světovému dědictví UNESCO.
Po návštěvě muzea v Ghoomu věnujícímu se historii úzkokolejky vycházíme ven opět do prudkého deště, snažíme se stopnout si některé z aut. Provoz je celkem velký, ale věština aut plně obsazených. Nakonec nám zastavuje jedno z velkých terénních aut a zdraví nás mladý Tibeťan Lhakpa, který patří mezi tibetskou menšinu v Darjeelingu. Bratr Lhakpy se prý dal na dráhu buddhistického mnicha. Jeho samotného sice náboženství také zajímá, ale možná už o něco méně než západní styl života. V autě si pouští současnou popovou hudbu a čas tráví také na sociálních sítích. Upozorňuje nás na Centrum tibetských uprchlíků v Darjeelingu, kde lze za slušné ceny pořídit třeba tibetské mísy, zvonky, ručně vyráběný papír, namalované mandaly, ale i textil a koberce. Ve městě je také Tibetské muzeum, které se věnuje podrobněji historii a kultuře Tibeťanů.
Stále ještě za deště se přesouváme k regionálně významnému klášteru Yiga Choling Gompa, stranou před klášterem je velký modlitební mlýnek popsaný mantrami, snažíme se ho roztočit, ale jde to jen ztěžka. Před klášterem je větší prostranství, několik posledních malých mnichů se utíká schovat před deštěm, chvílemi se honí a pošťuchují jako jakékoliv jiné děti. Měla by tu být škola pro 30 mladých mnichů, jeden z těch starších nás pouští do chrámu, v zadní části upoutá 5 metrová socha Maitrey, všechny zdi jsou pomalované výjevy ze života Buddhy a symbolickými motivy. Je tady i mnoho rituálních předmětů – zvonky, vonné tyčinky, misky s rýží, svitky s posvátnými buddhistickými texty. Tady malí mniši nastupují na svou duchovní cestu. Teď po nich vidíme jen pláště, které stále drží svou formu i když je mníšci opustili, jako by je u podlouhlých stolů vystřídali duchové.
O něco níže po cestě do Darjeelingu je Guru Sakya Gompa, klášter zdálky připomínající pevnost. U jeho vchodu je malý trh s náboženskými předměty a látkami, na nádvoří opět pobíhá skupinka malých mnichů, schovávají se, a potom opodál hrají kuličky, při každém dobře mířeném cvrnknutí radostně vykřikují a skáčou do výšky. Říkáme si, jaké to je vyrůstat od útlého věku v klášteře, navíc jen se samými muži. Pro některé z nich to ale může být i východisko ze sociálně tíživé situace. Neduhy civilizace dospěly i sem, do výsostně duchovního prostředí. U okénka si můžete koupit sušenky, chipsy nebo kávu z automatu a obslouží vás přímo některý z mnichů.
Na zpáteční cestě ještě potkáváme stánky s očividně politickými letáky, plakáty s usmívajícími se kandidáty do regionálních voleb a s hesly stejnými jako všude jinde na světě. Doufejme, že zavládne klid a krásný Darjeeling zůstane dále přístupný cestovatelům i poutníkům.
Darjeeling původně patřil buddhistickým vládcům Sikkimu do r.1780, kdy byl anektován Gurkhy pocházejícími z Nepálu. Východoindická společnost převzala kontrolu nad regionem v r.1816, ale brzy území předala zpět království Sikkim výměnou za britskou kontrolu hranic, nakonec Východoindická společnost získala neobydlená území Darjeelingu a začala s pěstováním čaje, byl pro ně zároveň i důležitým strategickým místem. Za prací na čajových plantážích začalo přicházet stále více Gurkhů ze sousedního Nepálu. Od vyhlášení nezávislosti Indie patří Gurkhové k nejsilnější politické síle v oblasti a již od 80.let mají separatistické tendence, což někdy vede i k nepokojům v oblasti.
Kateřina Duchoňová
(Text vyšel na portálu Hedvábná stezka 7.2.2019)
Autorka Kateřina Duchoňová pochází z Jindřichova Hradce a pracuje jako psychiatrička v Ústřední vojenské nemocnici Praze, věnuje se zároveň psychoterapii a částečně i výzkumu. Nabízí psychoterapeutickou pomoc také imigrantům prostřednictvím sdružení In Báze. Zajímají ji lidé z rozmanitých kultur, jejich příběhy a tradice. Pracovala jako dobrovolnice v západoafrické Guineji a během studia medicíny stážovala v nemocnicích v Egyptě a Libanonu. Je členkou organizace Wontanara, která se zabývá rozvojovou pomocí Guineji – především adopcemi na dálku. Zajímá ji literatura, cestování, historie, kultura, zvláště výtvarné umění, snaží se být užitečná ostatním v rámci dobrovolnických aktivit, je to vždy velkým obohacením i pro ni samotnou.