Když v pondělí 17. května odešly děti do školy, možná mnozí zaslechli zadunění. To byl pomyslný kámen, který spadl z mého srdce. Přímo v našich končinách bylo znát i mírné zachvění povrchu zemského, když děti vylétly z rodného hnízda poklusem a s neskrývaným nadšením.
V režimu distanční výuky jsme žili dlouhých 7 měsíců, a to od poloviny října 2020. (Předvánoční pauzu nepočítám. Byl to pro všechny – viděno optikou letošního jara – pouhý oddechový čas: nabrat sílu na Vánoce a 23. prosince dostat nechtěný hromadný dárek v podobě pokračování distančního představení.) Zákeřné bylo toto období nejen ve své délce a intenzitě, ale v naší rodině zejména s ohledem na skutečnost, že na vzdálenou výuku se připojovaly rovnou 3 děti najednou. A třešničkou na dortu (nebo hřebíčkem do rakve?) je to, že jsou to děti narozené v rozmezí pouhých dvou let. Synka zastihla 2. vlna distančního vyučování v rozpuku 3. ročníku, zatímco dcerky – dvojčata – začaly rovnou od podlahy: jako žákyně 1. třídy.
V říjnu jsem si zoufala víc já než děti. Přistát rovnýma nohama v první linii jsem sice předvídala už od začátku školního roku, ale zároveň jsem do poslední chvíle doufala v roli špatného proroka. Leč, člověk míní… A okolnosti (se) mění. Zatímco na bedrech mého manžela zůstaly povinnosti se zajištěním chleba vezdejšího, já jsem se čestnou rolí v první linii vrátila do dob o 6 let zpátky: do fáze intenzivní péče o 3 děti narozené najednou a o všechno, co se staronovou situací souviselo.
Kdo je připraven, není překvapen, říká se. Připraveni jsem sice byli (teorií i vybavením pro vzdálenou výuku, Gott sei dank!), ale teorie je jedna věc a denní praxe její protipól, že…
Třěťák se už od října projevoval jako samostatná jednotka nemající ani trochu radost z mého občasného nakukování přes rameno ani z namátkových kontrol, zda na přijímači běží výuka, nikoliv Youtube nebo jiný nevyžádaný obsah. Potud dobrý.
Obě dcerky se ale ocitly v situaci zcela opačné: začínaly číst, počítat a psát (výuka psaní je v distančním režimu zejména výživná!) a samostatná práce v nových učebnicích byla pro obě obtížná. Na paní učitelku si ještě ani nestihly zvyknout, se spolužáky se nestihly skamarádit a škola samotná zůstala neprobádaným územím, které je potřeba prozkoumat a objevit… A pak se ze dne na den ocitly před monitorem počítače (jednoho, jinak to nešlo), s paní učitelkou zmenšenou do Teams obdélníčku a jen se třemi dalšímu obdélníčky spolužáků ve skupince. A začalo rodeo. Pro mě. První třída není nikdy jednoduchá. První třída na dálku je mimořádně složitá. Výuka dcerek pro mě denně obnášela neustálou asistenci a dohled. Byly dny, kdy jsme (na obou frontách) začali v 8 hodin ráno a skončili až v 16 hodin odpoledne. Po první třídě následoval dohled nad úkoly synka třeťáka.
Zkrátka a dobře, zažívala jsem plnohodnotné pracovní dny proložené navíc přípravou oběda, odpovídáním na nespočet otázek („Jak dlouho ještě musíme být doma?“ nebo „Co budeme dělat odpoledne?“ a vyšší level „Kdy tohle všechno skončí?“ nebo zákeřná „Proč nemůžeme chodit do školy?“) a organizováním volného času. Sice i ve městě mohou děti volně vyběhnout ven, ale víc hlaviček víc vymyslí! 😊
A do jakých rolí (najednou!) mě distanční výuka přivedla? Nebylo jich málo:
- Svačinářka a vedoucí školní jídelny
- Učitelka v záloze
- Skenovačka úkolů
- Psycholožka
- Družinářka a volnočasová pedagožka
- Policistka
- Pradlena a skladatelka voňavého prádla, kterého je stále víc a víc…
- Vedoucí rodinné logistiky
- Odbornice na věci veškeré 😉
Potřebovala jsem se chválit, chválit, chválit! Dnes a denně, jinak by to všechno bylo k nepřežití. A k tomu šálek voňavé kávy. Nebo rovnou dva…
A jak se ze všeho nezbláznit a zachovat si duševní zdraví? Ověřila jsem si, že žádná myšlenka (a ani sebesvízelnější situace) není tak tíživá, aby nešla rozchodit. Ano, byla to právě obyčejná chůze, která nám v lockdownu a běsu distanční výuky často doslova zachránila den. V zimě se k procházkám jako bonus přidal sníh a řádění na svahu. Boby načas jasně vedly. A i když bylo s postupujícími týdny stále těžší dostat děti na procházku, vždycky se to nakonec nějak podařilo. Bude-li se distanční výuka snad někdy opakovat (neee!), už vím, že se vyplatí mít na paměti zejména poznatek nejdůležitější:
- Nobody is perfect!
- Nobody! Já, ani vy…
A na to je třeba myslet. Slevit z nároků, ubrat na očekávání a výkonech, být k sobě navzájem laskaví. A tolik neřešit to, co objektivně nelze změnit. Zpětně s pokorou děkuji vrtkavé paní Štěstěně, že při nás stojí…!
Dnes (o)slavíme Den dětí. Přeji dětem (všeho věku) a také nám všem, kteří jsme ještě nezapomněli, že jsme kdysi také byli dětmi, ať…
- …je vzpomínka na končící školní rok spíše příjemná.
- …se pochválíme, že jsme vším prošli nejlépe, jak to jen bylo možné.
- …věříme, že lockdown už je za námi. Konečně…!!!
A že pokud by se tyto mnohdy bezvýchodné situace snad měly ještě opakovat, i když všichni vespolek doufáme v pravý opak, věřme, že jsme právě prožitou etapou posíleni. A že všechno zlé bývá pro něco dobré.
Jana Renner se cítí býti hlavně Evropankou, jak napovídá i její web www.evropanka.eu, ale její životní cesta je úzce spojena s Jindřichohradeckem, a proto jsme rádi, že jsou její články součástí Hradecžije.
Evropanka Jana ráda poslouchá a vypráví příběhy. Miluje knihy. Je přesvědčena, že listovat knihou, obracet stránky a vracet se zpět k již přečtenému textu je požitek, který nevynahradí ani ta nejmodernější elektronická čtečka. Kniha je zkrátka nejlepší přítel člověka, který nikdy nezradí. Jana považuje čtení za nejbezpečnější sport na světě. Její kniha “První – statečné – jedinečné” přibližuje osudy třiceti žen, jejichž jména by neměla být zapomenuta. Kromě příběhů o ženách, které ji nepřestávají inspirovat svojí odvahou a jedinečností, píše povídky, pohádky a bajky. V současné době pracuje na své další knize.