Veřejný prostor minulosti obývalo mnoho zkratek. Některé přežily dodnes, jiné z jazyka postupně vymizely, jak zanikaly organizace a nositelé jejich významu. Dodnes známe třeba ČEDOK, zatímco pozůstatky minulosti v podobě OÚNZ, OPBH, SRPŠ nebo ROH spí kdesi v hlubinách kolektivní paměti, nebo žijí nanejvýš v učebnicích dějepisu. Jsou ale zkratky, které byly, jsou a budou, doufejme, existovat dál.
Jednou z nich je MDŽ – Mezinárodní den žen. Za socialismu tento svátek utrpěl na cti. Mnozí si vybaví karafiáty jakožto na sklonku zimy jedinou dostupnou květinu, bonboniéru, chlebíčky a zejména pochybné podnikové oslavy…
Datum 8. března připomíná rok 1908, kdy v New Yorku stávkovaly švadleny za zvýšení platů. Od té doby ženské hnutí dosáhlo úspěchů, o jakém se ženám na počátku 20. století mohlo zdát jen v těch nejodvážnějších snech.
Dnes MDŽ slavíme jako připomínku rovnoprávného postavení žen a mužů ve společnosti. Za tímto svátkem je především nadčasová myšlenka, že v moderní společnosti jsou si ženy a muži rovni v právech, povinnostech a v příležitostech. To se týká také přístupu dívek a žen ke vzdělání, zacházení s dívkami na školách všech stupňů a v neposlední řadě svobody žen rozhodovat o svém životě po svém – podle vlastního uvážení, plánů a záměrů.
Co si pod zkratkou MDŽ vybaví každý z nás? Máte nějakou konkrétní vzpomínku spojenou s MDŽ? Zkusme se zamyslet, co lze z této zkratky vykouzlit dnes. Zkusme zkratce vdechnout nový život a s myšlenkou na její původní význam jí dát jiný rozměr. Popustíte uzdu své fantazie…?
MDŽ si optikou dnešní situace modeluji na krátné motivační věty. I když tento nápad s myšlenkou MDŽ zdánlivě nesouvisí, napadají mě různé variace: Můj Domov Žije. Miluji Dar Života. Máme Doma Živo… Zní laskavěji a lépe, než věta Spolu to zvládneme, která se už po pouhém roce života zdá ztracena v nepředvídatelnosti a poněkud znavena životem…?
Jana Renner se cítí býti hlavně Evropankou, jak napovídá i její web www.evropanka.eu, ale její životní cesta je úzce spojena s Jindřichohradeckem, a proto jsme rádi, že jsou její články součástí Hradecžije.
Evropanka Jana ráda poslouchá a vypráví příběhy. Miluje knihy. Je přesvědčena, že listovat knihou, obracet stránky a vracet se zpět k již přečtenému textu je požitek, který nevynahradí ani ta nejmodernější elektronická čtečka. Kniha je zkrátka nejlepší přítel člověka, který nikdy nezradí. Jana považuje čtení za nejbezpečnější sport na světě. Její kniha “První – statečné – jedinečné” přibližuje osudy třiceti žen, jejichž jména by neměla být zapomenuta. Kromě příběhů o ženách, které ji nepřestávají inspirovat svojí odvahou a jedinečností, píše povídky, pohádky a bajky. V současné době pracuje na své další knize.