Se začátkem nového školního roku jistě mnozí zneklidněli. Objevily se totiž otázky a obavy z průběhu školního roku loňského, jehož tíha dolehla na většinu rodin, na děti a zejména na rodiče dětí školou povinných.
Moje myšlenky zalétly tou dobou do školních lavic, na Gymnázium Vítězslava Nováka a k mým oblíbeným učitelům. Právě školní docházka je doba formující a v mnoha ohledech rozhoduje o budoucím směřování člověka. A potkat v těch dobách svělé(ho) učitele je to nejlepší, co se může přihodit.
Měla jsem to štěstí, že mi pár nezapomenutelných lidí přišlo do života. Je jím především Pavel Vavřík z jindřichohradeckého gymnázia. Za připomenutí stojí nedávná výstava jeho obrazů, jejíž vernisáž jsem měla možnost zahájit úvodním proslovem. Byla to ohromná čest a slavnostní chvíle.
A právě zahájením výstavy se mi naskytla jedinečná (a první veřejná) příležitost poděkovat a vyjádřit vděčnost. Děkuji za tu možnost.
Nezapomínejme proto nahlas vyslovit i to, co často (a povětšinou po dlouhou dobu) zůstává ukryto (a nepřímo sděleno) pouze v myšlenkách…
Přeji příjemné čtení!
Oko umělce má schopnost zachytit moment, který by jinak oku diváka beznadějně unikl.
Oči Pavla Vavříka zachycují zákoutí Jindřichova Hradce tak, jak by je naše oči možná nikdy ani nespatřily. Díky jeho obrazům máme možnost nahlédnout město z míst, která bychom jinak přešli možná netečně a bez povšimnutí.
Jindřicho-hradecko na obrazech Pavla Vavříka má půvab a punc jedinečnosti. Jeho obrazy mě nepřestávají uchvacovat pestrostí a škálou technik: jemné perokresby následuje uklidňující imprese akvarelů, která předjímá syté olejomalby. A ty střídá originální technika akrylu.
Výstava obrazů Pavla Vavříka na zámku v Jindřichově Hradci je v pořadí už dvanáctá.
Předcházely jí výstavy
- v Kamenici nad Lipou
- ve Slavonicích
- v Milevsku
- na Zámku Staré Hrady
- a mnohé příležitosti právě v Jindřichově Hradci.
Ten se Pavlu Vavříkovi stal osudovým městem.
Autor obrazů je nejenom umělec (malíř, ilustrátor a literát), ale především mimořádný pedagog a mentor. Troufám si říci, že Pavel Vavřík je vizionář.
Psal se rok 1997, kdy se na Gymnáziu Vítězslava Nováka zrodil seminář Dějiny umění. Pavel tehdy přišel s vizí semináře, který zájemce dovede až k maturitě. My, studenti, jsme tehdy dostali důvěru vedení školy i svého učitele a také pořádně zabrat. Pan profesor Vavřík nás totiž nešetřil. Jeho úkoly bylo radno plnit, pokyny následovat, vědomosti doplňovat a paměť cvičit. Odměnou za to byly nejenom vědomosti a široký záběr rozhledu, ale také výpravy za uměním (mimo jiné na barokní Kuks) a mnohé debaty a diskuse o umění, literatuře, dějinách a společnosti.
V květnu roku 1999 se na nás – první maturanty z dějin umění – přišla podívat celá škola.
Zejména učitelé exaktních oborů byli zvědavi na ty domnělé ulejváky, kteří chtěji získat maturitu z jakéhosi podezřelého předmětu.
Byl to experiment.
Šlo nám všem doslova o krk. Nebo přinejmenším o maturitní vysvědčení. Pan profesor Vavřík – nám – studentům – ale věřil. A naše společná práce tehdy dobyla pomyslný Řím: gymnázium v květnu 1999 oněmělo úžasem. Potvrdilo se totiž, že za pouhé 2 roky jsme načerpali tolik znalostí – faktických i praktických, že by nám totéž nedal ani univerzitní obor zmíněného zaměření. Ve zkoušce dospělosti s maturitním ročníkem 1999 obstál také jeho vedoucí a zmíněný seminář.
Za neuvěřitelných 23 let prošlo seminářem Dějin umění na Gymnáziu Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci na 500 studentů. (Pro pořádek dodejme, že na škole je zapsáno asi 400 studentů.) Mnoha dnešním učitelům, lékařům, právníkům, ekonomům, architektům, spisovatelům, podnikatelům i politikům dal seminář rozhled a jedinečnou možnost chápat svět a souvislosti.
Za sebe mohu potvrdit, že z Dějin umění dodnes čerpám. A těší mě, že vize Pavla Vavříka žije dál. Že seminář Dějin umění dosáhl plnoletosti a žije si svůj dospělý život.
Jaro 2020 a také celý školní rok následující definitivně potvrdily, že učitelství je pro budoucnost profese nenahraditelná. A že právě díky učitelům, jakým je Pavel Vavřík, dává vzdělávání a vědění křídla…
Doufám, že jeho dílo inspiruje mnohé další následovníky.
A jeho obrazům přeji čestná místa v mnoha soukromých sbírkách!
Text: Jana Renner
Jana Renner se cítí býti hlavně Evropankou, jak napovídá i její web www.evropanka.eu, ale její životní cesta je úzce spojena s Jindřichohradeckem, a proto jsme rádi, že jsou její články součástí Hradecžije.
Evropanka Jana ráda poslouchá a vypráví příběhy. Miluje knihy. Je přesvědčena, že listovat knihou, obracet stránky a vracet se zpět k již přečtenému textu je požitek, který nevynahradí ani ta nejmodernější elektronická čtečka. Kniha je zkrátka nejlepší přítel člověka, který nikdy nezradí. Jana považuje čtení za nejbezpečnější sport na světě. Její kniha “První – statečné – jedinečné” přibližuje osudy třiceti žen, jejichž jména by neměla být zapomenuta. Kromě příběhů o ženách, které ji nepřestávají inspirovat svojí odvahou a jedinečností, píše povídky, pohádky a bajky. V současné době pracuje na své další knize.