Od magistrály Hradec-Kunžak je to z Hospříze jen skok na úbočí Srního vrchu. Cesta mezi poli tam klesá ke Kačleháku, za ním Člunek a ještě dál už se zvedá horizont tvořený hvozdy Vysokého kamene i jím samotným. Tady, na druhé straně údolí, působí celý obraz tak, že si hned uvědomíš, jakých výšin skalnatý vrch i celá Česká Kanada dosahuje. Alpy jsou ještě daleko, a tak to odtud působí vpravdě majestátně.
Je 4. května, obloha věrna tomuto datu svítí a hřeje. Pole jsou obsazena traktúrujícími stroji, co ořou vyschlé planiny, a malá polní tornáda si hrají na mechanické rozprašovače. Jdeš směrem, kde se cesta rozplývá na hladině dolních rybníků. Za nimi už jen mokřady a pobřežní val lemující Velký rybník, Kačležský.
Před chvílí ve městě, teď tady. O to víc se tě květnové esence mohou dotýkat.
Přemysl Opravář buší do hřídelí svého oře, o kus dál koňskými silami hemží se kapoty. Překročíš páteční tepnu a pojme tě les Kamerál.
Dnes mineš jehličnatý chrám na stezkách skutečných koní, a jak vstoupíš na jižní hráz Krvavého rybníka, cosi tě k sobě přivábí a zastaví. To když zavoní voda vlněná svěžím dechem zeleně, jejíž chuť se mísí s jarem. Tedy přesněji, jaro se mísí s ní. Možná na ni jen pokaždé zapomeneš, i tak dnes voní úplně nově a současně čímsi známě.
Za hrází chvíli po poli, překonat tahy koní divokých, a hned je tu JZD. Kravín.
Scénu můžeš vnímat v původním znění bez čehokoli a chceš-li, přivítají tě 80. léta, jež si zde ponechala svá kouzla. Tvůj směr na šířku výběhu přehradí ohradník s ranařským potenciálem. Zpestření i výzva to k pohybovému obohacení postupu. Ovšem zvířata obývající tyto prostory jsou zcela jiného názoru a v dlouhém a místy i rohatém špalíru ti řeknou své. Kravín vs. Poutník 1:0!
Zvolíš tedy jinak a obchvatem překvapíš zírající publikum. 1:1.
Dříve hlavní, dnes již sotva znatelná polňačka hostí sloupy ohradníku, za nímž se jde líp. Jenže překvapivý host do domu vyvolá u zdejších obyvatel spíše rozpaky, a když se celé stádo rozhodne prozkoumat situaci, vyklidíš pole své troufalosti. Kravín vítězí 2:1.
Hypnotická síla hovězího davu působí soustředěně, tak jen zamáváš na pozdrav, že jako dobrý a hle! shromáždění rozpuštěno, vše minulé odpuštěno.
Mezi stromy se polňačka reinkarnuje do formy pro cesty obvyklé a bezpečně tě vede do báječného údolí, co napájí Velký rybník, který dnes obkružuješ. Ruch silnice pomíjí a před tebou oáza jara. Louky, pastviny, osamělé borovice pod Kunějovem a jeho vrchem i vysílačem. Zprávu, která tu zní, přijímáš hned. V celé její pestrosti a výrazu.
V odpověď ze stromů kousek od tebe vzlétne mořský orel kačležský.
Překročíš Koštěnický potok, projdeš prastarý bukový háj a kolem studánky v doprovodu živoucího obrazu sestoupíš až k hrázi Velkého rybníka.
Duby již nahodily fasádní zelenou, co časem tmavne, a vzdušný proud a zase ta vůně od vody dávají okamžiku energii. A tak celým tělem dýcháš a obnovuješ.
Tábor pod hrází roku sedmdesátého má svou základnu na dohled od plošiny. Tajná místa zůstala a i zákoutí, kde stála brána a stany, jsou připravena znovu ožít hrami a napětím.
Za hrází vpravo opouští cesta tuhle Národní přírodní melodii a podél lesa tě vede až nahoru ke kapličce u Kačleh s výhledem na obě strany, kde se Hrutkov a Lískovec i komín Jitky setkávají s Kunějovským vysílačem, Vysokým kamenem a Javořicí.
Pak křižovatka. Vlevo Kačlehy, rovně družstvo, vpravo místa, kam mrkne jen pár očí do roka, kde cesty končí, mizí v houštinách a zničehonic se zase objevují. Staré lesní trasy a ve svazích terasy.
Tudy se vydáš.
Ještě mezi pastvinami přivoníš k hlohu. Připomene ti cosi důvěrně známého, co už je dávno tvou součástí. V té vůni nasaješ esenci dětství. Čas bez času.
Do sedmi let se nasává svět. Pak se o něm začne přemýšlet a učit a nastane oddělení. Oddělení Mezisvět. Návrat zpět může trvat dlouho, květen ale voní, pomůže ti s ním.
Přivoníš a celý svět kolem se najednou probudí a je živý jako kdysi. Obrazy, vůně, zvuky. Šišky borovic, květy šeříků, listy osik, výhledy.
Dřívější oči s jiskrou a dnešní zkušenost přivolají staré známé.
Dětství, dospívání, dospělost jsou následovány čtvrtou etapou. Je jí dítě, které ví.
Opustíš pastviny a les a meze poseté barvami. Úbočí Srního vrchu tě vítá podruhé, spirála dneška se uzavírá. Pozdravíš všechny vrchy českokanadskojavořické a vydáš se domů.
Naposledy ještě přivoníš k hlohu.
Scházíš dolů k Hospřízi, před tebou panorama, co tě ohromí i dojme, a najednou zmizíš.
Blaženost přítomnosti.
Co zůstalo? Jen sebe sama vědomá krajina.
Česká Kanada.
Zdroj: Českákanadavypravuje.cz – autor: Petr Pokovba