Aktuálně

Maminčin zvoneček (Studená a okolí v pověstech #7)

Vrbík měl kdysi pěkné hospodářství v Jihlávce. Byla to pěkná “trata” od humen až k lesu v Lisovech. Pole, louka i kus pastvy mezi lískovými keři u lesa. Dnes těžko někdo uvěří, jak sedlák srostl se vším tím hospodářstvím.

zvon zvonek zvonecek kniha book-746138_1280
Foto: Pixabay.com – CC0 Public Domain

Každou neděli obcházel své lány, kde narůstala pěkná úroda nebo kde teprve čekala práce. Plánoval, kde co zlepšit, jak ještě pozvedne své hospodářství. Těšil se z každého úspěchu a dřel do úpadu na kamenité půdě, aby vydala co nejvíce. Rodina, milovaná žena a děti naplňovaly jeho štěstí měrou vrchovatou. Vašík už chodíval s otcem na pole. A když se narodila Anička, to zůstával více doma, aby opatroval malou sestřičku.

Štěstí je však vrtkavé! Blesk udeřil do stavení a Vrbík přišel o  dobytek, úrodu ve stodole a stavení bylo spáleništěm. Musel začínat znovu. Pojištění nebylo a tak spoléhal na pomoc sousedů i okolí, jak bývalo tehdy zvykem. Dokud pomáhala milovaná žena, utěšovala, radila i  práce kus zastala, bylo ještě dobře.

Zemřela mu však po jednom úraze na staveništi. Marná byla všecka pomoc. Jak těžce se loučila! Zejména s malými dětmi! Bloudil tehdy po milých Lisovech celý zoufalý: “Proč jsi mě tu nechala! Děti mé, malé děti, mámu nemáte. Což vše stačím!” Tak naříkal. Najednou zašumělo kolem a uslyšel hlas: “Dáme ti maminčin zvoneček, dáme. Až bude nejhůř zase se uhlídáme.”

U nohou zacinkal zvoneček, po tváři závan pohlazení a ticho! Byl jako vyměněn. Není sám v té zlé situaci! Maminčin zvoneček přece drží v ruce! Je to skutečnost! Jako by jej tam nějaká ovečka ztratila. Zazvonil na chvíli krásným stříbrným hláskem a v dálce ještě zazněl hlas: “Slyšíme!”. Uklidněn vrátil se domů k dětem a hospodářství.

Pustil se do práce. Musí udržet hospodářství pro Vašíka. Na pomoc si vzal rodinu chudou sice, ale pracovitou. Upravil jim byt z bývalého vejmiňku. A hospodářství se vzpamatovalo, ba vzkvétalo. Nejhůř bylo s dětmi. Čtyřletý Vašík byl už skoro velký, ale roční Anička stále chtěla maminčinu péči.

Brával děti s sebou na pole. Posadil je obyčejně na mez a oral, vláčil, sil. “Dej pozor na Aničku” připomínal Vašíkovi. “Tady máš maminčin zvoneček a pěkně si hrajte!”.

Zpočátku spěchával vždy z dlouhé brázdy, aby se už podíval na děti, aby uslyšel jejich hlas. Ale ty byly kupodivu klidné, hodné. I smích někdy slyšel. To dobré víly s maminčiným zvonečkem se staraly a  chránily. A večer, když do usínání zvoneček zazvonil, stín matčin tvářičky pohladil, peřinky načechral.

Ani nevím, byly-li kolem nějaké stopy na podlaze. Říkalo se, že se podobají kačením. Nebyl ani čas na hledání a mudrování. Práce stále plno a plno. Tak děti vyrůstaly s maminčiným zvonečkem do síly a krásy. Ovšem maminku docela nahradit nikdo nikdy nedovede. Jen překonat nejhorší doby a zachránit hospodářství.

Zvoneček se po letech dětem ztratil. Hrály si s ním na kraji lesa V  Lisovech, sbíraly borůvky mezi tím a najednou odložený zvoneček nikde. Marně ještě dlouho hledaly, kdykoliv přišly do těch míst. Ale hlas jeho nikdy po celý život nezapomněly. Zvonil jim, zvonil, kdykoliv potřebovaly maminku!

 

Zdroj: Obec Studená


 

Studená

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít