Aktuálně

Modrotisk (Z kamenických muzejních sbírek)

Ukázka modrotisku ve stálé expozici Městského muzea v Kamenici nad Lipou

Další kapitolu putování za zajímavými předměty ve sbírce Městského muzea v Kamenici nad Lipou věnujeme modrotisku. Jedná se o prastarou techniku zdobení látek, kdy se pomocí dřevěné formy (razítka) tiskne na plátno tzv. rezerva, hmota, která jej chrání v místech, jež se nemají zabarvit.

Takto potištěná látka se následně barví za studena indigovým barvivem Výroba modrotisku pochází z Číny (známá je tam již od 2. tisíciletí před naším letopočtem) a do Evropy, včetně českých zemí, se rozšířila od počátku 18. století. Zprvu byly hlavními odběrateli především bohatší vrstvy obyvatel. Až v průběhu 19. století pronikl i na venkov, kde se stal součástí lidových krojů. Rostoucí obliba modrotisku měla za následek zakládání velkého množství manufaktur a rukodělných dílen. Charakteristickým rysem byla odlišnost vzorů na formách podle jednotlivých regionů. Zlom nastal v 50. letech 20. století po nástupu nového režimu, kdy došlo k zavírání těchto manufaktur. Po několika letech byly v rámci Ústředí lidové umělecké výroby povoleny tři provozovny – dílna rodiny Jochových ve Strážnici, Danzingerových v jihomoravské Olešnici a Prouzových v Moravské Třebové. První dvě přetrvaly jako jediné do současnosti.

Vzorník modrotisku
Celodřevěná modrotisková forma

Výroba modrotisku byla náročná nejen fyzicky a technicky, ale i prostorově. Muselo se počítat s místem pro praní a sušení látky, tisk vzorů, barvírnu i pro objemný mandl. Zároveň bylo třeba zřídit i obchodní místnost, kde si zákazníci vybírali vzory, protože barvíři byli řemeslníky i obchodníky zároveň.

Základním předpokladem správného obarvení byla kvalitní látka. Zpočátku se tisklo na lněné plátno. Později v 19. století, v souvislosti s rozvojem tovární výroby, začali výrobci modrotisku používat bavlněné plátno, které nakupovali přímo z továren. Samotná látka se před barvením musela připravit. Vyprala se ve vodě se sodou a louhem (přidávala se i kyselina sírová) a dala na 24 hodin schnout. Následoval tisk vzoru krycí tekutinou, tzv. rezervou (také zvanou pap, pop či šaršina), která zabraňovala proniknutí barvy na látku. Základními surovinami pro výrobu rezervy byly kaolín a arabská guma. K nim se přidávaly různé příměsi. Přesné složení receptu bylo jakýmsi výrobním tajemstvím, které se v jednotlivých barvířských dílnách dědilo z otce na syna. Tisk se prováděl pomocí tiskařské formy. Ty byly nejprve celodřevěné, čtvercového tvaru, o rozměrech 20 x 30 nebo 30 x 30 cm. Vyráběly se z ořechového, bukového, hruškového či švestkového dřeva. Později, kdy se vzory stávaly složitější a jemnější, se celodřevěné formy doplňovaly různými plíšky a nýty. Tehdy je již vyráběli specializovaní řemeslníci – formíři či formštechři. Tisk plátna se prováděl tak, že barvíř namočil formu do rozetřeného popu a následně ji otiskl na látku na barvířském stole. Plátno se pak nechalo zaschnout a poté zavěsilo na železné kruhy či čtverce nad barvící lázní – tzv. kypou. Ta obsahovala, kromě vody, vápno, zinkovou bělobu a nejdůležitější složku – indigo (původně se získávalo z tropické rostliny indigovník barvířský pěstované v jihovýchodní Asii, koncem 19. století se začalo vyrábět syntetické indigo). Látka se do barvící lázně ponořovala několikrát na dobu 10 – 15 minut. Čím více ponorů, tím sytější byla výsledná modrá barva. Po obarvení se plátno vypralo v roztoku kyseliny sírové, čímž došlo k odstranění popu a dále máchalo ve studené vodě. Pak jej bylo třeba naškrobit rýžovým, pšeničným či bramborovým škrobem a usušit. Závěrečnou fází bylo mandlování, díky němuž získalo plátno patřičný lesk.

Celodřevěná modrotisková forma
Celodřevěná modrotisková forma

Modrotisk jako specifický způsob výroby látek byl, díky společné nominaci Česka, Slovenska, Rakouska, Německa a Maďarska, 28. listopadu 2018 přidán do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Modrotisková forma s kovovými plíšky
Modrotisková forma s kovovými nýty

Městské muzeum v Kamenici nad Lipou uchovává ve svých sbírkách několik desítek kusů modrotiskových forem a rovněž vzorník modrotisku – vše z pozůstalosti posledního kamenického barvíře Josefa Vítů. Ten se narodil roku 1871 v Batelově, kde byl jeho otec obuvníkem. Do Kamenice nad Lipou se přiženil do rodiny barvíře Matěje Straky na Předměstí, kde se vyučil barvířskému řemeslu. Zemřel v roce 1936 a jeho odchodem skončilo v Kamenici nad Lipou barvířské řemeslo. Modrotisk samotný se v Kamenici nad Lipou zřejmě nedochoval, ale muzeum uspořádalo v roce 1980 výstavu modrotisku, který z kamenických forem vyrobili v dílně Danzingerových v Olešnici. Ukázku můžete vidět ve stálé expozici muzea na zámku.

Text a foto: Petr Pech

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít