Nebylo to jen tak, že žáci studenské měšťanky ze Skrýchova a Sumrakova měnili stříbrné tolary za různé klukovské „poklady“. Vždyť taková „vzácná“ věc, jako krabička bouchacího prášku nemohla být zaplacena jinak, než tereziánským tolarem.
Kde je kluci brali? Na kloub věci se přišlo až po 40 letech při sjezdu bývalých žáků, kteří už lépe rozeznávají věci, jejich hodnoty a nebezpečí. Při vzpomínkách byl vyprávěn i tento příběh.
Na podzim, koncem války prusko-rakouské, když už se zdálo, že Prajzi odtáhli, zabušil někdo na vrata domu skrýchovského sedláka. Kdo je to? Ještě vojáci? Všichni domácí hleděli na sebe polekaně. Když se bouchání stupňovalo, šel hospodář otevřít.
Dcery se rychle ukryly do komory, výměnkář a hospodyně čekali, kdo budou ti pozdní hosté. Do světnice vstoupili dva vojáci. Jsou to císařští nebo Prajzi? Z hovoru to nebylo patrno. Přátelé i nepřátelé mluvili většinou německy. Vždyť Němci bojovali s Němci i když do předních linií posílali landveráky – Čechy a Poláky.
Nezvaní hosté si poroučeli večeři, nakrmit koně, které měli zapřažené ve voze. Výměnkář šel s vojáky ke koním a sedlák se selkou připravovali jídlo. Usmažili vejce, přinesli chléb a mléko. Vzpomínali při tom na svého syna, který také dosud byl na vojně, zda i jemu někdo takto poslouží.
Když se vojáci vrátili ze dvora, dali se s chutí do jídla. Po krátkém odpočinku se chystali k odchodu. Jeden z nich na chvíli odešel a když se vrátil, nesl s sebou pěkné sedlo – sic. Nebylo k vojenskému vozu, ale k lehkému vozíku – bryčce. Bylo nové, kožené. Vojáci je nabízeli k prodeji. Chtěli nějaké peníze a také oves, seno a nějaké jídlo na další cestu.
Hospodáři se sedlo líbilo a tak po delším dorozumívání a ukazování byl obchod uzavřen. Za nějakou dobu, když byl ve Studené „caltový“ trh, přidělal hospodář nové sedlo na vozík a jeli na ten předvánoční jarmark. Na novém sedle se jim ale moc pohodlně nesedělo. Bylo příliš tvrdé a také mnohem těžší než jejich staré. Hospodář o něm dumal i v noci a nakonec se rozhodl vycpávku sedla změkčit.
V zimě byla na takové práce příhodná doba, tak se dali hospodář, výměnkář i syn, který se šťastně vrátil z vojny, s chutí do opravy. Rozpárali jej a byli příjemně překvapeni. To, co v něm tlačilo, byly samé stříbrné tolary! Byla jich pěkná hromádka. Společně je uschovali a slíbili si, že žádnému o tom bohatství neřeknou.
Lidé ve vsi se potom divili, jak je možné, že se jim tak dobře daří. Opravili dům, opatřili nový nábytek, dcery dostaly pěkná věna a výbavu. Syn si vybral nevěstu ve vedlejší vsi Sumrakově. Té se podařilo vyzvědět původ jejich bohatství.
Pak už následovala šňůra svěřování a tajemství bylo vyzrazeno. Celé skutečnosti se však žádný nedopátral. Kdyby tak ti večerní návštěvníci věděli, o jaké bohatství se tenkrát připravili! Zbývá si jen domyslet, kde k tomu sedadlu přišli a kdo byl jeho původním majitelem.
Asi nezůstal na živu, že si poklad nechránil, ani po něm nepátral. Byl to bohatý řemeslník nebo sedlák? Mohl to být i ztracený a odcizený žold vojáků z některé bitvy. Ať tak nebo tak, poklad dobře posloužil novému majiteli a celému jeho příbuzenstvu.
Zdroj: Obec Studená
