Lenka Řeřichová pracuje v Hospicové péči sv. Kleofáše třetím rokem. Bohaté pracovní zkušenosti má i ze soukromého sektoru. V Nemocnici Jindřichův Hradec pomáhala zakládat tzv. paliativní lůžka. Volný čas tráví nejraději s rodinou, ideálně v přírodě a pohybu.
Jak jsi se stala součástí hospice? Podle všeho Tě téma paliativní péče zajímalo již dříve?
Je to tak, téma důstojného závěru života pacientů s život limitujícím onemocněním mi přišlo do cesty v roce 2013, prostřednictvím manžela (zdravotníka, který se s nevyléčitelně nemocnými pacienty denně setkává v rámci své specializace), který si přál zajistit tehdy ještě nedostupnou hospicovou péči obyvatelům Jindřichohradecka. Spolu s dalšími stejně nadšenými přáteli jsme založili neziskovou organizaci Hospic Nova Domus, věnovali se osvětě a postupně pro plán zřídit ve městě lůžkové zařízení hospicového typu získávali podporu města JH, vedení místní nemocnice, kraje, apod. Byla to později právě nemocnice, která nás oslovila s nabídkou spolupráce na zřízení paliativních lůžek. Jsem opravdu vděčná za příležitost být v roce 2016 u toho. Mou úlohou tehdy byla organizační a finanční podpora, podařilo se nám získat grant od soukromého nadačního fondu Avast a celý projekt tak zviditelnit. Cílem však nebyla ona dvě paliativní lůžka, nýbrž zřízení Pavilonu sociální a paliativní péče, jehož vybudování je již na spadnutí. Bude krásný a velmi užitečný.
A jaká byla moje cesta do Kleofáše? Práce v nemocnici mě naplňovala, táhlo mě to však od papírů k pacientům a jejich rodinám. O hospicové péči v Třeboni jsem dobře věděla, proto jsem tehdejší paní ředitelku oslovila s žádostí o práci v přímé péči. Prosba byla vyslyšena a já zde pracuji již třetím rokem.
Co je náplní Tvé práce?
Náplní mé práce je psychosociální podpora rodinám pečujícím o své blízké a poradenská péče o pozůstalé. Patří sem pomoc s vyřízením administrativních záležitostí spojených s péčí o blízkého v domácím prostředí a posléze úmrtím, rozhovory, naslouchání, hledání vnitřních zdrojů pro zvládnutí těžké situace, ale i běžná administrativa spojená s chodem hospice.
Jak hospic pomáhá pozůstalým rodinám?
Po úmrtí blízkého zůstáváme s nejbližšími pozůstalými v kontaktu po dobu jednoho roku. Nejkritičtějších je prvních 6-8 týdnů po úmrtí, v tomto čase proto realizujeme osobní návštěvu, poté pravidelné telefonické konzultace. Jejich smyslem je pomoci pozůstalým nalézt jejich zvládací strategie, které se aktivují při těžkých životních zkouškách. Pozůstalí mají telefonní číslo na poradenského pracovníka, který je jim k dispozici, pokud se potřebují vypovídat, vyplakat, potřebují poradit. Cílem poradenství je pomoci pozůstalým adaptovat se na život bez milované osoby, nalézt smysl v životě a utrpení, kterým si prošli. Organizujeme pravidelná setkání svépomocné skupiny v Třeboni, kde mohou pozůstalí probrat citlivá témata s lidmi, kteří taktéž prochází ztrátou někoho milovaného, navázat nová přátelství. To vše v bezpečném prostoru a za přítomnosti zkušených psychologů a psychoterapeutky. Všichni pracovníci jsou samozřejmě vázáni mlčenlivostí. Dále pořádáme vzpomínková setkání pro pozůstalé a jejich rodiny, letos jsme v J. Hradci zprovoznili poradnu pro pozůstalé, která je k dispozici nejenom našim rodinám, ale i zájemcům z řad širší veřejnosti. Poradenský pracovník není psycholog ani psychoterapeut, je však vyškolen v technikách práce s lidmi truchlícími nad ztrátou blízké osoby.
Řada pozůstalých preferuje zpracování ztráty a smutku z úmrtí blízké osoby pouze uvnitř rodinného systému, naši podporu nevyužijí. Jiní jsou rádi, že o svém zármutku mohou hovořit s někým mimo nejbližší rodinu, s někým, kdo jim pomůže toto břemeno nést, nesoudí je, mohou se vypovídat, vyplakat, postěžovat a přitom tím nezatíží nikoho ze svých blízkých. Mnohdy je to veliká úleva a přesně to, co pozůstalý v danou chvíli potřebuje.
Většinou se potkávám s lidmi v hlubokém smutku a zármutku. Mám velikou radost, když je po několika měsících od ztráty vidím znovu se radovat a těšit ze života.
Ty osobně se s umírajícími potkáváš? Jak to prožíváš?
Nyní již tolik ne, moje úloha v rodině začíná úmrtím blízké osoby. Dříve jsem byla v kontaktu s umírajícími pacienty poměrně často. Velice si vážím rodin, o které pečujeme, za jejich odvahu vpustit si do života v tak citlivou dobu někoho cizího, je mi ctí přijmout roli průvodce na této bolavé cestě. Je to pro mě skutečná škola vztahů, života, privilegium, kterého se mi dostává. Nad jednotlivými příběhy samozřejmě přemýšlím i ve volném čase, cítím radost rodiny z pěkně prožitých dnů navzdory onemocnění i smutek z odchodu blízkého, pobrečím si. To k takové práci patří.
Jak přemýšlíš o své vlastní smrti?
Přemýšlím o ní velice často. Nikoliv se strachem a úzkostí, ale velikým respektem. Mám neskromné přání být mým třem dcerám co nejdéle nablízku, zakusit roli babičky a prožít vztahy naplněný život. Práce v hospici mě naučila vychutnávat si každodenní malé radosti a umět je prožít naplno. Také to, že jediné, co má v životě smysl, jsou vztahy s druhými lidmi. Právě nedorozumění a pošramocené vztahy jsou tím, čeho na konci života lidé nejčastěji litují. Toho bych se chtěla vyvarovat. Dobrý život je cestou k dobré smrti.
Nedostaví se v této práci po čase otupění nebo smutek?
Sdílím s rodinami pocity zármutku velice často, jejich příběhy se mě dotýkají. Jako v každé pomáhající profesi se může časem dostavit jisté otupění, zatím se mi naštěstí takové pocity vyhýbají. Vidím ve své práci smysl a hodnotu a věřím, že tomu tak ještě dlouho bude.
Co Tě na práci nejvíc baví?
Možnost nabídnout lidem ve složité situaci kus sebe, zprostředkovat zkušenosti jiných pozůstalých a pomoci zmírnit jejich žal. Bývám svědkem procesu zhojení a adaptace na život bez milované osoby a mohu tuto naději přenést na pozůstalé, kteří jsou teprve na začátku dlouhé a bolavé cesty a nevěří, že se opět naučí mít život rádi.
Utkvěl Ti v paměti nějaký příběh?
Před pár dny jsem kontaktovala pozůstalého, kterému před pár měsíci zemřela žena. Měli hluboký a pevný vztah, zpočátku byla představa života bez milované manželky pro pána velice bolestná. Báli jsme se o něho. Nyní navázal nový vztah, věnuje se opět činnostem, které ho dříve naplňovaly, a řekl mi: „Už nemám strach ze smrti. Mám v obou světech, světě živých i mrtvých, oporu a lásku. Jsem dítě štěstěny.“
Měly by být umírání přítomné děti?
Jsem přesvědčená, že ano. Umírání přirozeně patří k životu. Děti jsou součástí rodiny a sdílí vše v rámci tohoto systému. Neměly by být opomíjeny. V rámci mobilního hospice mluvíme o dožití v domácím prostředí, a nutno říci, že nebýváme svědky dramatických úmrtí, naopak, díky skvělé práci zdravotního týmu opouští hospicoví pacienti tento svět většinou v klidu a pokoji, bez příznaků bolesti, dušnosti a diskomfortu. Pokud jsou toho děti součástí, vnese to klid i do jejich duše a nebudou smrt vnímat jak cosi drastického a traumatizujícího. Budou pak považovat za přirozené a samozřejmé, že se o umírajícího postarají nejbližší, že se s ním rozloučí, vzájemně si odpustí, usmíří, poděkují. Rodina se někdy snaží děti před takovými těžkostmi uchránit, příliš o tom s nimi nemluvit, dávat falešnou naději a nabízet polopravdy. Děti však naopak oceňují pravdivost dospělých, jsou-li umírání přítomny a je-li jim dána určitá kompetence, mohou nemocnému donést pití, dát obklad, přečíst knížku, lépe se s celou situací vyrovnávají. Totéž platí o přítomnosti dětí na pohřbu – i malé dítě může takovou situaci zvládnout bez jakékoliv traumatizace, jen je potřeba dodržet určité zásady. Součástí naší práce je věnovat dostatek pozornosti také dětem v rodině, o kterou pečujeme. Je dobré vždy respektovat přání dítěte, zda vůbec a nakolik chce být u úmrtí přítomno, mělo by mít možnost samo se rozhodnout. V rámci práce s pozůstalými věnujeme dětem specifickou pozornost, zde je stěžejní práce psychologa a psychoterapeuta.
V čem je role hospice podle Tebe důležitá?
V hodnotách, které reprezentuje a na kterých stojí. Ať se kolem nás děje cokoliv, v hospici se svět zdá být v pořádku. Hospicová péče pomáhá lidem nabídnout ze sebe to nejlepší – odvahu, odhodlání, odpuštění, smíření, empatii, soucit, toleranci, zkrátka ryzí člověčinu.
Co bys Kleofášovi popřála?
Zcela pragmaticky finanční jistotu, dále stejně nadšené zaměstnance s otevřeným srdcem a v neposlední řadě uspokojení ze smysluplné a užitečné práce.
Petra Pfeiferová