Kdož ví, co si myslel pasáček krav podél chudých mezí bývalé vsi Budína u Kočičího zámku. Bylo tam teskno, když tu sám v odlehlém koutě území obce Horní Pole pásl.
Ani nezpíval, jak jindy s kamarády rád dělal. Bylo k večeru, šeřilo se. A v tom, zrovna když začalo zvonit klekání z nedalekého Domašína, vidí jak odněkud z lesa vyběhla víla. Zelenkavé šaty s bílým závojem v ruce, prostovlasá, mladá. Zlehýnka, jako by se ani země nedotýkala, běží, vznáší se, zrovna k němu. Oči otevřel úžasem!
„Není to klekánice, o niž babička vyprávěla?“ blesklo mu hlavou. Na nic nečekal a utíkal, ze všech sil utíkal v jakési hrůze až domů. Sotva dechu popadal. Kravky nechal na pospas všem dobrým i zlým silám. Nebyl doma pochválen.
„Kdo ví, kdo to byl. Slyšel něco?“, „Jak vítr hlásek tenký a zrovna do toho klekání zvonilo. A tak jsem utekl“. „Ty hrdino!“ Otec se s Vašíkem vrátili na pastvu. Krávy už hledaly samy cestu domů. Nebyly tu poprvé. Vašík se marně rozhlížel. Po víle ani památky. Jen do Kočičího zámku vítr přinášel závoje mlhy a táhlé šumění. Tam, tam někde se víla ztratila….“
A což když něco na tobě chtěla? Nebo ti něco nesla. Neměls utíkat. Čeho by ses bál!“ prohlásil otec s úsměvem. „Podívej! Něco tu víla nechala!“ Na křoví visí bílý závoj nebo je to šátek? Ano, krásný zdobený šátek. Lesklé dírkové vyšívání, kraje zdobené zoubky. Nu, překrásný! Ten zde víla zanechala. Opatrně jej donesli domů. Jistě je to šátek kouzelný! Daroval jej sestřičce Verunce.
Všechny dívky na něj hleděly s obdivem. Černooká a copatá dívka v něm byla krásná. Verunka se dobře učila, prospívala na duchu i na těle, uměla pracovat, provázelo ji štěstí ve všem jejím konání. To vše způsobil ten kouzelný šáteček.
Zdroj: Obec Studená
