Grametten. Pohraniční stráže, závory a pasové kontroly. Běžný to jev po mnoho let se vytratil, když začal se spojovat svět.
Jenže dnes u jižní strany Grenzschutz-Polizei a plácačky, které si namátkou vyberou kohokoli a prověří jeho papírové kvality. Do takto chráněného prostoru vstupuješ bez karet, pasů i občanek, a už z dálky zdravíš Hallo a Grüß Gott. K proclení nic. K sousedům převážíš jen zkušenost české části České Kanady. Její transfer je s úsměvem povolen a mezi sebe tě přijímají samoty, které si vytvářejí svůj vlastní druh ticha.
Dům č.p. 32 při hlavní silnici, pro dnešní svět dávný a opuštěný, je jeho poslem, který inspiruje rakouské pohraničí. Kudy však dál?
Náčrtek trasy si doma v hlavě nakreslíš letmým pohledem do mapy, teď jsi ale v terénu a jeho plasticita a intenzita ho brzy rozpustí. Čím míň dané území znáš, tím rychleji. Jižní výběžek Novobystřické vrchoviny je nakloněn objevitelskému nadšení, i přes svou zeměpisnou blízkost sem dosud vedlo jen málo pěších cest!
Na kraji lesa se směr nabídne sám a silnička k západu mění tvůj kurz. Z otevřených vrat na tebe vyběhne psí kontrolór – vždycky to dobrodružná chvíle charakterizovaná otevřenou budoucností – jeho supervize však záhy končí s tím, že on už to tady dobře zná, že putuj si sám. A tak putuješ a dole u vodárny tě pohltí les a s ním přeživší ticho pohraničí, které tě přivede na dohled patníkům oddělujícím lidi od lidí.
Krajina přebývá v kontinuu a zlomy historie jsou jí vzdálené. Přesto i ona nese její stopy – můžeš je pozorovat, když se vlnobití rakouských polí tříští o borovicové útesy české strany. Pojednou střechy a horní Griesbach ti ukáže tvář ČSSR 80. let. Zde, čtyři sta metrů od hranic, je to více než symbolické. Země šumí a v hlasu zlatých klasů zní ozvěny všech těch let.
Rozpustilá malebnost letního dne prodchnula vesnici na konci jižního světa a jen křovinořez kosící vzrostlé porosty u kaple připomíná, že tady se pracuje. A pracuje hodně a trvale, protože malozemědělství takové vždy bylo a je. V každé obci i samotě vozy, stroje, nářadí potřebné k práci na poli, drobné i rozlehlé statky svědčící o vztahu ke krajině. Jsou obrazem silného spojení se zemí, která již po generace prospívá člověku a on jí. Křehké balancování. Alttürnauhäuser. Na kopci kaplička a dole na křižovatce končí to málo, co o těchto místech snad ještě víš. Vstupuješ do údolí Kastanitzer Bachu, do nového světa.
Fascinující proměna vědomí, excitace na nejvyšší úroveň pozornosti a otevřenosti. A už to začíná! Vpravo nacházíš roubenku – v celé vrchovině jich zůstalo jen pár – a můžeš pozorovat kontrastní barvy stanového apartmánu, jenž je v duchu rozmanité pohraniční estetiky bez ladu a skladu přilepen přímo k objektu minulých staletí. O kus dál vzhlíží k nebi květy slunečnic a za nimi a zatáčkou u bývalého mlýna snad vejdeš do Údolí Slunce. V něm rybník, restaurace a penzion, to všechno elegantně zakomponované jedno v druhé. Sonnenhof hned láká k příštím návštěvám.
Ohromení a překvapení způsobí, že tvá domácí mapová skica v mžiku odletí a za stodolou, kde se z jedné cesty stávají dvě, zapomeneš plánovaný směr. Doprava s potokem asi do Litschau, doleva do kopců kdo ví kam. Vnitřní nápověda říká: nahoru. Za tebou mizí výstavnost a s ní se ztrácíš i ty. Ve světě bez příkras, v přirozené kráse opravdovosti. Šálek tvého vědění o území na východních březích potoka je zcela prázdný a bloudění se stává hrou. Tohle znáš – stačí se odevzdat dění a ono tě přivede na správná místa. Kroky jsou ale na tobě, a proto kráčíš a energie objevitele se v tobě může znovu probudit.
Bez kompasu, bez čehokoli, jen Slunce tě naviguje. Odhadneš, kudy tak k severovýchodu, jenže lesní cesty se klikatí a vedou si své. Kameny, rokle, skály. Česká Kanada v zemi, kde se mluví jinak. U nás víš skoro vždy, kam asi dojdeš, kde je další ves, ale tady, v prázdnu svého vědění je ti stejně jako pionýrům Skalistých hor a vod řeky Mackenzie v Severozápadních teritoriích. Možná potrvá hodiny, než z lesa vyjdeš ven a možná jen chvíli. Kdy a kde to bude? Proč se ptát.
Vystoupíš do sedla, najednou se les otevře a před tebou samoty zřetelně kontrastující s technologickým světem vymožeností a vychytávek. Dřevěná malebnost a cit. Ztracení může pokračovat.
Silnička a pocit, že vlevo dolů to vede domů – čas už se krátí – avšak v kopci na jihu kostelní věž a u ní možná výhled do nekonečna a snad ještě dál.
Otočíš se a spatříš Kunějovský vrch! Náznak domoviny a taky důkaz, že se od ní vzdaluješ. Místo na kopci přitahuje. Mineš lidově-dřevěnou architekturu a staneš, kde kostel Sankt Peter předci postavili a pochopíš, že proto ztracení se dole u Sonnehof, že tohle je cíl dnešní výpravy. Krajina zde otevírá své srdce. Vidíš až k Novohradským horám obou zemí, vidíš hory Slepičí i horizonty východu. Lavička na kraji pole ti umožní se zastavit a naplno prožít, co si tu pro tebe čas přichystal.
A pak? Pak se jde dál.
Druhý pokus o dosažení severovýchodního směru končí v lesních zákrutách bezejmenných kopců. Vede tě to k východu a jihu, dál a dál od hranic. Jak tohle dopadne! Odpovědí je pozvolný návrat do civilizace. Nejdříve pila, pak rybník, úzká silnice. Sagmühle.
U hráze raritní úkaz přírody – vizáž keře bezu je na 17. července zcela obvyklá a přirozená – vše odkvetlé a drobné bobule dozrávají a mění své barvy. V celém tom trsu obvyklosti však zjevení. Jeden jediný květ si dal na čas a rozkvetl o měsíc později. Přivoníš a na chvíli sem vrátíš jaro před slunovratem.
Za rybníkem další chalupa a UMLEITUNG a ze silnice je staveniště. Teď už ale opravdu točíš k severu a zpevněná polňačka, zdá se, tě vrátí na dnešní start. V tom auto zpoza chalupy se blíží přes písek a výmoly, a kam, že jdeš, a přeješ-li si svézt. Čtyřkolový urychlovač přijde vhod, a tak už nasloucháš rapujícímu rádiu ohlašujícímu velkou pohodu. A přesně takový je i řidič, a že jede za slečnou do Illmans. Zmínka o obci reinkarnuje mapu v tvé hlavě, domov se přiblížil.
Za chvíli už budeš v Grametten a za nimi se tvá řeč stane srozumitelnou.
Cedule u hranic se s tebou loučí stejně jako vítají.
WILLKOMMEN NACHBARN! VÍTEJTE SOUSEDÉ!
Zdroj: Českákanadavypravuje.cz – autor: Petr Pokovba
Česká Kanada vypravuje
je místem, kde promlouvá duše krajiny skrytá v Novobystřické vrchovině, v jihovýchodním koutu okresu Jindřichův Hradec, který je odedávna hranicí dvou zemí, oblastí, kde se potkávají odlišné kultury, různé způsoby života. A přesto v něčem stejné. Utvářejí je rysy krajiny, jež byla osídlena jako jedna z posledních v českých zemích, krajiny, jež ve své tiché kráse ukrývá mnohé.
ceskakanadavypravuje.cz o ní vypráví.
