Nevelký fond Marie Martínková, který dnes čítá 151 inventárních čísel, připomíná osobnost Marie Michálkové-Martínkové (1886–1972), která zasvětila část svého života nezištné službě slavné operní pěvkyni Emě Destinnové. Její oddanost přerostla ve skutečné přátelství s Destinnovou, s níž prožívala nejen léta největší slávy a světových úspěchů na scéně Metropolitní opery v New Yorku, ale i neradostné období po předčasném přerušení její kariéry po roce 1916, kdy se pěvkyně uchýlila do svého zámku ve Stráži nad Nežárkou.
Marie Martínková před svou smrtí věnovala jindřichohradeckému muzeu některé památky na slavnou operní divu, další písemnosti z její pozůstalosti získalo muzeum po její smrti od tehdejší Společnosti Emy Destinnové. Soubor dokumentů obsahující dopisy, výstřižky z novin, sešity se zápisky, ale též alba fotografií a rukopisy literárních děl byl v 90. letech 20. století doplněn též o korespondenci Marie Martínkové z posledních let jejího života.
Marie Martínková se narodila 4. května 1886 ve Lhotě pod Horami nedaleko Temelína, navštěvovala obecnou českou dívčí školu v Českých Budějovicích. Od mládí se věnovala zpěvu a psala poezii. V roce 1909 ji angažovala Ema Destinnová jako svou společnici. Strávila s ní několik sezón v Americe a doprovázela ji i po Evropě. Pozice společnice v uměleckém prostředí byla tehdy mnohovrstevná, nešlo pouze o služby osobní povahy, ale o komplexní podporu zahrnující organizační, logistické i komunikační úkoly. Marie Martínková koordinovala Emě Destinnové cestovní itineráře a praktické záležitosti, zprostředkovávala kontakty a korespondenci, vytvářela její zázemí v situacích, kdy byla vystavena enormním nárokům. Stala se
tak svědkyní osobního i profesního života pěvkyně. Po první světové válce působila až do sňatku Destinnové s J. Halsbachem v roce 1923 jako ředitelka jejího velkostatku ve Stráži nad Nežárkou. V roce 1920 se dokonce zasnoubila s jejím bratrem Emanuelem Kittlem, k svatbě však nedošlo. O čtyři roky později se provdala za Jana Michálka, záhy však ovdověla. Žila a pracovala v Plzni, psala poezii i články do novin a účastnila se plzeňského kulturního a společenského života. Po smrti Destinnové se aktivně podílela na udržování jejího odkazu, který připomněla především v knize Strážská Černá paní – ze vzpomínek na slavnou Emu Destinnovou a její okolí. Kromě Destinnové udržovala Michálková-Martínková styky s českými kulturními osobnostmi, například s bratry Čapkovými či folkloristou Jindřichem Jindřichem. Zemřela 28. ledna 1972, symbolicky ve stejný den jako před 42 lety Ema Destinnová.
Štěpánka Běhalová (Novum 2025/10)