Letošní jaro pro mě osobně začalo nejlíp: na jihu – v mém milovaném Jindřichově Hradci. Po mnoha dlouhých letech jsem měla možnost vyjet na jih do mého oblíbeného města, kde jsem prožila formování svého JÁ na tamním gymnázium, sama a užít si pohodu víkendu, kdy se nic nemusí a kdy každé setkání je za odměnu.
Tenhle první jarní víkend byl za odměnu a zafungoval jako balzám na nervy. Sotva skončila doba covidová, svět se probudil do války, která zuří jen pár set kilometrů od našich hranic. Dny a týdny po začátku ruské agrese byly jako z jiného vesmíru. Matrix reloaded. Démon povstal. Džin uprchl z láhve! Zdá se naprosto k neuvěření, že takový zvrat nastane v dnešním světě!
Jak je možné, že západní svět tak fatálně zaspal?
Že si lídři demokratických zemí nebezpečí na východě nepovšimli včas?
Proč svět tak dlouho podceňoval jasné signály, že Rusko představuje nebezpečí pro celý svět?
Je vůbec možné, že se svět nepoučil z hrůz 2. světové války?
Proč i u nás – v zemi bývalého ost-bloku – byli politici tak dlouho lehkovážní k informační válce, kterou ruský medvěd vede už vede řadu let?
Tyhle a mnohé další znepokojivé myšlenky mi kroužily (a stále krouží) hlavou i cestou do Jindřichova Hradce… První jarní víkend mě ale ze splínu dokonale vyvedl. Město na Nežárce mě znovu okouzlilo, nadchlo, pohladilo moji ztrápenou duši a nabilo mě energií. Poledník je na svém místě, uličky kolem zámku skýtaly klid, na každičkém rohu na mě mrkly vzpomínky. Dopadlo to zkrátka jako vždycky…
Toskánsko na Nežárce nelze nemilovat!