Motto: „v URČITÝCH CHVÍLÍCH MUSÍME PŘIJMOUT TAJEMSTVÍ A POCHOPIT, ŽE KAŽDÝ MÁ SVŮJ DAR. Někdo umí léčit, jiný zná řeč moudrosti, další zase hovoří s duchy…. “ (Paolo Coelho)
Na počátku byla jediná touha: Pochopit, jakými dary jsou obdařeny děti, kterým tělo, smysly či rozum daly určité limity. A naučit se jejich dary rozvíjet k radosti všech, kteří jsou kolem nich. A druhým krokem bylo uvědomit si, jakými dary jsme obdařeni my, kteří jsme kolem dětí a dospělých s různými druhy postižení a čím jim můžeme být prospěšní. Museli jsme se zastavit, nesoutěžit, učit se hledat cestu a učit se novým věcem. Každému z nás ta společná cesta něco přinesla. Dětem zakladatelů přivedla dobrovolníky. Unaveným maminkám chvíle odpočinku, když byly děti na táboře. Dobrovolníkům se rozšířily obzory o spoustu nových poznání. V táborovém týmu se zrodila nová přátelství a mnohá jsou živá stále – členové týmu se vzájemně vyhledávají dlouhá léta a rádi spolu tráví čas. Skalní snílkové a kreativci se museli naučit vyplňovat účetní doklady, aby věci fungovaly ve všech souvislostech. A skalní ekonomové a úředníci se učili nekonečné trpělivosti, neboť vydržet kus cesty s kreativci, kteří netrpí žádnou přesností, „nelícují“ jim strany „má dáti“ a „dal“ – toť opravdu velký a obdivuhodný výkon.
Když se ohlédnu za společnou dvacetiletou cestou lidí, kteří založili Otevřená OKNA, sednu si a děkuji za ta nádherná setkání. Ne, že bychom po cestě nezažili spory, únavy a pochybnosti. Ale stěžejní lidé, kteří cestu začali, jdou v různých rolích společně dál. Jsou i po dvaceti letech nablízku všemu dění – ať už v rolích členů správní rady, koordinátorů dobrovolníků, zaměstnanců, donátorů…. Dokonce o sobě víme, že si můžeme vzájemně napsat i něco tak lidského, jako: “Mám těžký den. Mysli na mne.“ A odpověď zní: „Jasně, bude to dobré….“ Opravdu není na světě mnoho lidí, se kterými můžete dlouhodobě žít ve vzájemně se obohacujících vztazích. K mé velké radosti a udivené vděčnosti se takoví lidé v Oknech potkali, společně putují a učí se novým věcem. Nebudu zde vyjmenovávat, co všechno se za těch 20 let událo – na to by zde bylo málo místa. Udělám rychlý skok. Na počátku bylo pár zraněných lidí, kteří založili organizaci a vložili na účet prvních 4 500 Kč. Pojmenovávali potřeby svých dětí, učili se, jak jim pomoci ke kvalitnímu prožívání času. Přišli první dobrovolníci, pak benefiční akce, pak tábory, pak dům, pak profesionalizace….. Po dvaceti letech se potkáváme s organizací, která působí v Jindřichově Hradci a v Dačicích, má 70 zaměstnanců, z toho 40 se zdravotním postižením.. Jsme starší, zralejší, z dětí zakladatelů jsou dospělí lidé a žijí velmi hezké a zajímavé životy. Někoho stáří děsí. Pro mnohé z nás, kteří jsme se „motali kolem Oken“ přináší naše stárnutí velmi šťastné chvíle. Protože ta cesta měla smysl. Protože jsme se mnoho naučili a mnohé zjistili – jak o sobě, tak o lidech kolem nás. Protože nejsme ještě tak staří, abychom nepřijali novou výzvu. A jsme šťastní, protože uvnitř Oken dozrávají mladí lidé, kterým věříme, že zvednou štafetu a půjdou dál…. Ještě chvíli budeme společně pracovat na tom, abychom SPOLEČNĚ PROBUDILI SPÍCÍ KRÁSKU. Děkujeme Vám všem, kteří jste v tom jakkoli s námi…..
Drahomíra Blažková