V pondělí 10. února 2025 proběhla v Kině Střelnice projekce Upíra Nosferatu, němého filmu z roku 1922, za doprovodu živé hudby. Projekt, který zorganizovali pedagogové místního gymnázia, byl patrně primárně určený pro studenty a měl sloužit k jejich seznámení s vývojem světové kinematografie, často čerpající náměty z literatury. Při vstupu do sálu si ovšem návštěvník musel připadat jako na karlovarském filmovém festivalu, protože deset minut před začátkem filmu bylo jediným místem, kde ještě bylo možné najít místo k sezení, schodiště.
Po úvodním slově, kdy bylo publikum seznámeno s přítomnými hudebníky a okolnostmi a dobou vzniku filmu, následovalo drobné překvapení v podobě pozdravu Roberta Eggerse, režiséra nejnovější verze příběhu, který pod názvem Nosferatu běží v kinech právě v těchto dnech.
Upír Nosferatu není jen horor. Je to důkaz o době, kdy vznikal, o technických možnostech filmového průmyslu, ale také nostalgickým návratem pro všechny, kteří si nelibují v přehlídce CGI efektů a raději dají občas přednost papundeklovým kulisám nebo papírovým tesákům v ústech hlavního padoucha. Scény, které před sto lety mohly působit hrůzostrašně, tak v sále toho dne občas doprovázel smích. Díky hudebnímu doprovodu to byly krásné dvě hodiny analogové zábavy, které měly i nezanedbatelný edukační efekt, nemluvě o společenské roli, kdy v hledišti vedle studentů seděli jejich rodiče, prarodiče i mladší sourozenci.
V nepříliš dávné minulosti promítala Střelnice v rámci Art kina filmy podobného ražení. Netuctové, staré klasiky nebo naopak okrajové experimenty, takové, které sice možná najdete v nabídce některé ze streamovacích služeb, ovšem bez kvality filmového zvuku a promítání na plátno. Těžko říct, proč už na Střelnici pondělky s Art kinem nefungují. Možná o podobné filmy nebyl zájem nebo se to tak mohlo jevit. Projekce Upíra Nosferatu ovšem ukázala, že dnes už by to nemuselo platit.
Stanislav Beran