Ještě dnes je cesta do Planišť, vlastně jen pěšina kolem Karhova, romantická jako cesta do zvláštního světa. Planiště jsou samota mezi Horním Polem, Světlou a Klátovcem, v Zeleném údolí mezi rybníky Karhovem a Zejhralem. Už jenom jméno Planiště svědčí o plánění a kácení mohutného lesa Karhovu, části to pralesa na pomezí Čech a Moravy, kde se kdysi lovecké družiny neomezeně proháněly v královském hvozdu.
To kouzlo dávných časů se v těchto koutech stále drží a poznamenává povahu i všechnu práci lidí, všechno to mlčení a poezii samoty. Devadesátiletý děda Novotný, který se v Planištích narodil, vyprávěl, že na Karhově pobývaly i vodní panny. Setkal se s nimi jeho otec jako mladý chasník a často na ono neobyčejné setkání vzpomínal:
„Šel jsem jednou pozdě večer ze Studené přes Horní Pole kolem Karhova domů. Pes Cikán, to se ví, se mnou, jako vždycky. Ten byl vycvičený tak, že se neprozradil. Ani nešpetl, kdepak štěkat bez pokynutí, když jsme čekali třebas na zajíce. Bylo pod mrakem, ale začal trochu svítit měsíc. Když jsme přišli na Karhovskou hráz, na tu naši cestu do Planišť, pes nějak zneklidněl a zatahal mě za nohavici. „Nu, nu, co je?“ povídám. „Dej pozor!“ Už se blížíme k můstku přes potok od Klátovce, když jsem ucítil vůni opékaných ryb a uviděl na pokraji Karhova ohýnek. Kolem něj sedělo – leželo několik polonahých běloučkých panen a nějak snivě, vábivě zpívaly.
Tichý jejich hlas jako by z vody do daleka vlny roznášel. Byly to vodní panny, o nichž jsem slyšel vyprávět. Šplouchaly se na kraji rybníka, kdy byla pěkná písčitá tůňka. Když jsem se přiblížil, jejich hlas škádlivě sílil a zase slábl, kývaly na mě, hrály si, vystavovaly měsíčnímu světlu svůj bělostný lesk, nabízely voňavou rybí pečínku. Jaká to krása se odrážela ve vodní hladině! A k tomu ten vlnivý kouzelný hlas! Ovíval všechny moje smysly. Přemáhal jsem se, oči přivíral, ale marně! Celý zmatený sešel jsem z cesty, blíž a blíž k vodě! Asi bych se utopil nemít toho našeho Cikána! Cítil a viděl víc, zřetelněji, jako všechna zvířata, co se slepá rodí.
Začal najednou zuřivě štěkat a dorážet nečekaně k ohýnku. Vodní panny překvapeně ustaly ve zpěvu, táhle vykřikly a hup do vody. Zašplouchalo to, voda se rozčeřila, jen jsem viděl chumel těl, nějaké bělostné pláštíky a hleďme, hleďme, k nebi vzlétá hejno bílých ptáků. Nu ano, labutě to jsou! Krouží chvíli nad dohasínajícím ohýnkem a mizí v měsíčním světle. Vodní panny se proměnily v bělostné labutě.
Vzpamatoval jsem se a v doprovodu věrného Cikána došel pak přes Borkovinu domů.“ Dnes, kdy v Planištích buší do dálek elektrické buchary uměleckého kovářství, vodní panny už na Karhově stěží uvidíme! Ale bělostné hrdé labutě vznešenými pohyby čeří občas hladinu Karhova. Možná, že patří k onomu hejnu vodních panen.
Zdroj: Obec Studená
