Studánka Páně je takovým posvátným místem celého okolí Javořice. Rozevřená náruč nejvyššího kopce Českomoravské vysočiny nachytá z nebe dostatek vody pro mohutný pramen na západním svahu. A hluboké lesy ukryjí všechny ty doufající a vyznavače lásky a krásy. Stovky hektarů kdysi „panského“ lesa jsou jen zbytky dávného pomezního pralesa mezi Moravou a Čechami.
Ještě dnes těžko prostupné houštiny se změtí balvanů i celých ploch skalních vrchů navrstvených tak fantasticky, jako by čert stavěl zámky a sluje pro své rejdy, jsou dobrým úkrytem zvěře i lidí. Sem do těch míst utíkal nejen chudý pytlák, aby nasytil hladovou rodinu, ale i podruh a chudý chalupník, aby odnesl na zádech, či někdy i povozem trochu toho topiva. Vzít něco bližnímu, to je hřích, ale vzít „pánům“ to považoval za určité „právo“, uplatněné na kdysi společné občině jako rodové sounáležitosti dávno osazovaných krajin.
Na Javořici ke Studánce Páně a do těch hlubokých rozsáhlých skrýší se utíkalo ukrýt za každé války mnoho lidí. I za té poslední, v roce 1945, byly tu před ustupujícími Němci mnohé skrýše majetku a lidi. A sami Němci po 8. květnu dlouho odtud prchali.
Ve staré školní kronice obce Světlé pod Javořicí zapsal v roce 1885 František Lukšů o Studánce Páně: „Studánka Páně jest v pověsti lidu v dosti dalekém okolí, že u studánky této bude vždy zachráněn lid český od vojsk nepřátelských. Pověst ta vznikla z toho, že za velikých válek (snad třicetileté), lid okolní v lesích kol studánky před nepřítelem se skrýval a také zachráněn byl. Tuť vysvětlitelná důvěra v místa ta i v nešťastném roce 1866 lidu okolních vesnic, městysů a měst, jako ze Studené, Mrákotína, Telč a Počátek. Lid tehdáž přebýval zde po několik dnů, avšak před příchodem Prusů se ke svým krbům navrátil.
Největší úcty nabylo toto místo v letech padesátých. Ten čas byla léta velmi suchá a lid hojně utíkal se sem s prosbou o vláhu zemskou. Když pak nedaleko nalezena vyvrácena smrč větrem (snad Ferinou z Řásné) opačným směrem postavena a kamenem hrubým mezi kořeny se nacházejícím, v této poloze dále na živu udržována byla a ještě pak několik let blíže studánky stála, zvýšila se tím větší úcta k místu tomuto.
V roce 1854 postaven zde byl železný kříž s kamenným podstavcem od města Telče. Od ostatních poutníků vyzděna studánka a znovu urovnán kamenný stůl a kol něho byly zhotoveny dřevěné lávky. Stromy okolní okrášleny obrazy svatých a světic Božích, mezi nimi nejvíce obrazy Panny Marie. Nad Studánkou samou pořídili dal řásenský lesník pan Rajský stříšku“. Tolik zápis.
A tak dosud po okolí se udržují různé zkazky vážící se k Javořici a Studánce Páně. V dobách pronásledování nekatolíků v našich zemích byla Studánka shromaždištěm věrných víře otců. Bohoslužby se konaly u pramene na kamenném stole. Když při jednom shromáždění byli účastníci pronásledovateli překvapeni, vhodili kalich do Studánky, aby jej před znesvěcením ukryla.
Vodě Studánky připisují lidé nejen dobré, ale i léčivé vlastnosti, ba i vlastnosti zázračné. Dá-li mládenec čistého srdce z této studánky napít své dívce, dostanou se určitě za sebe a neodloučí se už nikdy. Studánka napojí svou věrností. Zázračná studená voda zahojí všechny bolesti a pochybnosti.
Mnozí a mnozí se napijí až dáleji, kde už zurčí pěkný proud vody a spěchá do světa potůčkem pstružným pak do rybníka Zejhralu, Karhova a dalších a dalších až říčkou Nežárkou do Lužnice a Vltavy a tou do Severního moře u přístavu Hamburk. Věčný život oceánů se napojuje pramínky a studánkami také našich chudých vrchů a lesů. Koloběh života se tak uzavírá.
Zdroj: Obec Studená
