6.8 C
Jindřichův Hradec
2.03. 2024
Články

Malé velké životy | Otevřená OKNA

Motto: „Všechny Velké věci povstávají z malých. Strom, který vyplní mužovu náruč, vzejde z křehkého výhonku. Devítiposchoďová věž vzejde z hromádky země “    (LAO-C´, 6. století př.n.l.)

Také jsem to zažila. Moment šoku a spoustu otázek – co dál. Bylo mi šestnáct a můj starší bratr spadl z 31 metrů. V dolech – na praxi. Vytáhli ho a nám řekli, že nebude žít. Za ním na ARO jsme nesměli – byla totalita a to ve všech směrech…..  Těžko najít slova pro tu bouři pocitů. Šok, strach, neschopnost a neochota rozloučit se s milovaným člověkem…. Modlitba a zoufalé úpění o návrat toho, na kom lpím. A pak přišla chvíle dalšího šoku. Po měsíci nás k němu pustili a já si kladla otázku – co vlastně s tímto křehkým životem. Nevypadalo to, že se ještě někdy bude hýbat. A přišlo víc otázek, než odpovědí. Myslela jsem si, že jsem jediná, kdo prožívá tak výjimečnou bolest. Ale postupně mi osud přivedl do života mnohé, kteří prožili těžké životní zvraty a museli se s nimi nějak vyrovnat. Najít způsob, jak prožívat život s člověkem, který má vážná zdravotní omezení. Jsou mnozí, kteří takový úkol prostě vzdají a svého blízkého předají institucím. A pak jsou také mnozí bojovníci, kteří se naučí umění vytrvalosti v malých krocích. A tady se dostáváme k tajemství úspěchu řady zajímavých  životů – umění vytrvalosti a vědomí, že velké věci povstávají z malých, nikdy nekončících kroků.

S mým bratrem to tehdy dopadlo podivuhodně dobře. Po týdnu se probral, po několika operacích začal rehabilitovat. Prošel dobou depresí a beznaděje. Byli jsme v tom s ním. Denní procházky a nekonečné rozhovory. Občas slzy, občas radost. A pak přišla doba, kdy se vrátil zpět na vysokou školu. Pak založil rodinu. Postavil dům. Šéfoval velký sociální ústav….. A mezitím byla spousta malých bojů, kdy oči nesloužily a koncentrace utekla někam daleko….

Tak to bylo a je i v životech mnoha našich klientů. Na počátku šok, slzy, pak hledání cesty. A po dvaceti letech společného putování už se můžeme ohlédnout a říct – nebylo to marné. Našli jsme spolu s rodinami způsob, jak žít životy, které přinášejí radost. Těm, kteří vlastní život žijí i těm okolo, kteří se z jejich úspěchů radují. Prožili jsme nejednou krásu zrození zaměstnance  z původního klienta. Je to, jako když motýl opustí svou kuklu. Dlouhý, dlouhý čas něco zrálo a my nevěděli, jak se to vyvine. A najednou jsme stáli u zrodu krásy….. Všem těmto úspěšným okamžikům ovšem předcházela dlouhá, trpělivá práce, složená z vytrvalých malých kroků. Většinu práce odvedly rodiny. Pak nastoupily školy, učitelé. A potom asistenti v sociálně terapeutických dílnách. A potom dílny chráněné. A krása zajímavých výrobků. Z klientů se stali kolegové a tvoří krásnou a důležitou součást týmu. Protože bez jejich práce bychom se neměli čím pochlubit – složky se spoustou grantů a účetních papírů nikoho moc nezajímají…. Ale krásný obraz, zajímavý originální šperk z korálků, tóny krásné hudby – to jsou ty radosti, které přinášejí krásu do našich všedních dnů. Přijímejme je s chutí a vědomím, že jsou složeny z miliónů trpělivých chvilek, ve kterých okolí našich milých kolegů neztrácelo naději…..

Drahomíra Blažková