KAPITOLA PRVNÍ – 7 ROZHOVORŮ, 7 ŽIVOTNÍCH PŘÍBĚHŮ
Úvodní část knihy tvoří rozhovory s lidmi, jímž se Česká Kanada stala osudem:
s všestranným tvůrcem, sochařem a restaurátorem Vladimírem Krninským; kastelánkou Jiřinou Mládkovou, po čtvrt století oddaně sloužící hradu Landštejn; Milanem Valko, který mařížské rozvaliny přeměnil v působivé muzeum; Michalem Kotyzou, skutečným znalcem historie i současnosti jindřichohradeckých řek a rybníků. Petr Luniaczek přiblíží architekturu místních lidových staveb a Petr Vermouzek pak život na Staroměstsku. Rakouský historik Niklas Perzi, po mnoho let obyvatel Kautzenu nacházejícího se jen pár kilometrů od Starého Města pod Landštejnem, pohovoří o tom, jak vnímal hranici z druhé strany a jak ji rozumí dnes.
KAPITOLA DRUHÁ
Je pohledem do zákulisí natáčení filmu Česká Kanada vypravuje, které trvalo po celý rok 2019 a jehož premiéra se uskutečnila 26. června 2020 na hradě Landštejn. Filmu, v němž krajinou a jejími zajímavostmi provází diváka herec Ondřej Vetchý.
KAPITOLA TŘETÍ – 21 CEST VRCHOVINOU
Tato část knihy zavede čtenáře na konkrétní místa Novobystřické vrchoviny a svým osobitým způsobem zpřítomní její atmosféru i okamžiky v ní prožité.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Závěrečné pojednání naznačuje, jakým způsobem se formovala autorova náklonost ke krajině jindřichohradeckého pohraničí, jak a proč vznikla trilogie Česká Kanada vypravuje, a jak vše souvisí se vším.
Knihu je možné zakoupit na [email protected] (s věnováním a podpisem autora), v knihkupectvích Kanzelsberger J. Hradec, Hejl Dačice, Kostelní Vydří, v informačních centrech Jindřichův Hradec, Nová Bystřice, Dačice a dále pak v Muzeu Jindřichohradecka, ve Floristické kavárně Na Pomezí v Nové Bystřici, v Sedelské hospodě, v Keramice Maříž a na zámku Dobrohoř. Titul má 247 stran a jeho doporučená cena je 349 Kč.
Ukázka z knihy ROK ČESKÉ KANADY – rozhovor
Jiřina Mládková
Landštejnská odysea
Jeden den žít v českobudějovickém paneláku a na druhý se stěhovat do napůl zrekonstruovaného bytu prázdného hradu vyžaduje víc než jen odvahu vykročit do neznáma. Jiřinu Mládkovou si k sobě Landštejn přivolal v roce 1989 a od té doby jsou jejich osudy pevně spojeny. S nadšením a prací sloužící jeho obnově se stalo, co si od začátku přála. Do hradu se vrátil život.
Stát se kastelánkou románské zříceniny, navíc ještě v opuštěném československém pohraničí, jistě vyžaduje zkušenosti a znalost života na venkově. Bylo tomu tak i ve vašem případě?
Bydlela jsem v Českých Budějovicích na sídlišti, které se dnes jmenuje Šumava. Narodila jsem se a vyrůstala jenom v paneláku. Pocházím z Karlovarska a do Budějovic jsme se nastěhovali v roce 1976. Nikdy jsem neměla babičky a dědečky, za kterými bych mohla jezdit na venkov.
Pracovala jsem v Památkovém ústavu v Českých Budějovicích a několikrát jsem se byla na Landštejně pracovně podívat v době, kdy se hrad rekonstruoval.
80. léta?
Ano, a kolem roku 1989 se hledal kastelán. Původně měla nastoupit nějaká holčina z Vyššího Brodu, jenže jí onemocnělo dítě, a tak na poslední chvíli sháněli někoho jiného. Tehdy jsem si říkala, že je na hradě tak krásně, že bych tam klidně mohla být, a přihlásila jsem se. Proběhlo rychlé výběrové řízení a nakonec mě vzali.
Jak už jsem říkala, byla jsem z paneláku a nikdy jsem nic podobného nezažila, a už vůbec ne takhle drsný venkov. Byl tam jen nedokončený byt, všechno napůl. Když mi to dali, tak jsem pár nocí plakala. Říkala jsem si – jakou hloupost to zase vyvádíš? Ale musím říct, že ve chvíli, kdy jsem na Landštejn přišla, od první noci jsem byla přesvědčená, že jsem na správném místě, tam, kde jsem v životě chtěla a měla být. Nikdy nebyla ani chvíle, abych litovala, že jsem se dostala do výrazně drsnějších podmínek, než na jaké jsem byla zvyklá. Je to něco, co na člověka v životě najednou spadne a co možná někdo ani za celý svůj život nepocítí.
Já jsem s tím krajem neměla nic společného, přesto jsem se okamžitě stala jeho součástí. V roce 1990 jsem se na hrad nastěhovala a začala pro něj pracovat. Když jsem přišla, byly u horního hradu, v příkopech, na parkánech i před hradem haldy sutě a všeho možného. Pomalu jsme začali dávat všechno do pořádku. Samozřejmě jsem vedle sebe měla údržbáře, nebyla jsem na všechno sama. Na léto jsem si najímala brigádníky a nebo jsem vedle sebe měla partu nadšenců, kteří rádi pomohli. Pomalu a jistě se hrad dostával do dnešní podoby.
Vím, že už dávno nikdo nebude vědět, že existovala nějaká Mládková, ale já tam budu pořád, protože tak, jak jsem tvář hradu utvářela, tak na to budou ti, co po mě přijdou, navazovat. A to je takové hezké šimrání. Vlastně jsem měla velké štěstí, že jsem se k hradu dostala v době, kdy se na něm po staletích začalo něco dít. A on čekal na chvíli, až se znovu probudí. Mohli jsme ho probouzet nejen vzhledově, ale také díky rozsáhlému archeologickému výzkumu probíhajícímu pod dozorem dr. Břicháčka.
Bylo úžasné, co všechno se nacházelo. Neuvěřitelné věci, na které jsem si mohla sáhnout. 400 až 500 let se jich nikdo nedotkl a já jsem je mohla brát do ruky. Myla jsem je, slepovala, čistila. Pod rukama mi vyrůstaly hrnce, kachle a bylo to úžasné. Zároveň s tím přišlo bádání po archivech a shánění různých informací. Byla jsem u obnovy jeho současné podoby, ale ono se o Landštejnu z historického hlediska zas moc nevědělo. Dr. Břicháček jako archeolog je velice schopný, odhalil různá tajemství související s vývojem hradu. Věděla jsem zkrátka, že tady je moje místo, že patřím sem.
— pokračování rozhovoru str. 49 —