Šerifovo historické okénko

Dneska to bude vážná věc, žerty stranou. Otvíráme historické okénko. Pořád jsem si tohle téma šetřila na nějakou lepší příležitost, asi jako ty drahý kalhoty, který mi ležely ve skříni. Tak dlouho jsem je šetřila, až jsem je nedávno obřadně odnesla do popelnice na starý oblečení. Takže nešetřím a píšu. Dobrá příležitost připomenout něco zajímavého je vždycky.

Kdo jezdíte kolem Landfrasovy vily u Nežárky, tak jste si určitě všimli, že z ní zmizelo lešení a má nově opravenou fasádu. A taky jste si možná všimli, že ze zahrady zmizely fenomenální čínské voliéry. To mě nakoplo konečně napsat příspěvek o jindřichohradecké zahradní perle ze všech nejperlovatější. Jak píše v roce 1911 historik umění Zdeněk Wirth: „ Kdo sleduje, kam se ubírají umělecké formy na venkově, setkává se s podivuhodnými zjevy.“ Tím venkovem myslí Jindřichův Hradec a zjevem Landfrasovu zahradu. No…přeberte si to sami.

Landfrasova zahrada je úzce spjata s osobou knihtiskaře Aloise Josefa Landfrase, který byl místní významnou osobností 19. století. Bez něj by pravděpodobně zahrada nikdy nevznikla v takové podobě, v jaké ji můžeme nebo mohli bychom vidět ještě dnes. První a podle mě úplně neuvěřitelná věc je, že zahrada zůstala zachovaná prakticky v původní podobě. Neproběhly v ní žádné novodobé úpravy, žádné modré bazény, skleníky ze zavařovaček od okurek, zákoutí s grilem, nic takového. Neproběhlo v ní totiž vůbec nic. Zahrada byla majiteli udržovaná ve své původní podobě, co to šlo, a když to jít přestalo, stala se z ní trouchnivějící mumie. Což je vlastně velké štěstí, protože tu pořád existují střípky původního „zjevu“. Klidně mohl přijet někdo s bagrem a celé to monstrózní zahradní divadlo shrnout na jednu hromadu. Mohl přijet, ale nepřijel a díky tomu tady s námi pořád zůstává většina prvků téhle unikátní měšťanské zahrady.

Co, že je na ní vlastně unikátní? V první řadě je pozoruhodné, kdy vůbec vznikla. Na začátku 19. století totiž nebylo běžné, aby si měšťané budovali podobně složité zahrady plné roztodivných prvků. Tato libůstka byla výhradně záležitostí šlechty a zahrady se nacházely především u velkých šlechtických rezidencí a zámků. Samozřejmě že při troše dobré vůle, vhodné konstelaci a patřičném obnosu si pěknou zahradu mohl dopřát i extravagantní měšťan. Nicméně zajímavé není jen období vzniku, ale hlavně obsah a forma celého toho zjevu. V Landfrasově zahradě je totiž všechno. Všechno co tehdejší zahradní architektura od Itálie, přes Francii až do Anglie znala a používala. Na miniaturním prostoru jsou velice promyšleně namačkaná tři století evropské zahradní architektury.

Celá zahrada je poměrně malá, srovnatelná s parcelami dnešních domů někde v satelitu, přesto se do ní tohle všechno vešlo. Dá se říct, že vychází z italské terasové zahrady, jak jinak než se sala terrenou- zahradním sálem a giardinettem- malou komorní zahrádečkou. Na ní jsou naroubované romantizující prvky používané v anglických krajinářských parcích. Je tu například antický pavilon, kde se hrála divadelní představení, gotický pavilon, ke kterému vedla dlouhatánská „cesta fuchsií“, dřevěná besídka, bazén s kašnou nebo zřícenina i s cimbuřím. Samotné terasy zdobily složité geometrické záhony, typické pro francouzské barokní zahrady a před antickým pavilonem byly dvě obrovské čínské voliéry. Dokonce tu nechyběla ani humorná zákoutí, jako třeba poustevna s věžičkou a pohyblivým poustevníkem. Kromě toho byly všude sochy, ornamentální vázy, desítky ozdobných sloupků na květiny v nádobách, kilometry kovaných zábradlí a další kilometry zakroucených obrub záhonů. Tomu všemu vévodila empírová vila s kuželnou, která byla centrem jindřichohradeckého kulturního života devatenáctého století a zahrada tvořila pro všechno tohle úžasné kulisy. Z dnešního pohledu to byla vlastně taková pitoreskní bramboračka všeho, co bylo v té době moderní. Těžko říct jestli to bylo spíš umění nebo kýč. Jestli tahle podoba byl umělecký záměr, nebo majitel řekl, tohle všechno se mi líbí, chci to mít a zručný architekt to do malého prostoru zkrátka napasoval. Každopádně koncem 19. století byla zahrada uváděna jako jedna z největších pozoruhodností města a významné návštěvy si tu podávaly dveře.

Tato zahrada by velice pravděpodobně mohla být jednou z největších hradeckých pozoruhodností i dnes, ale není. Jak říká Bolek Polívka: „Praha je Brnem Moravy“ a za šerifa dodávám „Ladfrasova vila je Tugendhatkou Jindřichova Hradce“. Je ojedinělá nejen v měřítku naší republiky, ale i v rámci Evropy. A tak tu za zdí postupně chátrá opuštěná stará dáma – Lanfrasova zahrada.

Michaela Zudová