Stanislav Beran (nar. 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat výhradně próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013), román Vyšehradští jezdci (2016) a román v povídkách Kocovina (2019).
V roce 2023 mu v nakladatelství Host vyšla povídková kniha Schrödingerův hotel a také jeho první titul určený dětem Ztracený v povětří. Nejnovějším počinem je druhá kniha pro děti Strach nad řekou. Žije poblíž Jindřichova Hradce, působí jako manažer ve farmaceutické firmě.
Knihy pro děti
Strach nad řekou
Pokračování dobrodružného příběhu Ztracený v povětří je tady!
Mikuláš je zpátky, doma v Praze. A tak trochu neví, co si o tom, co v létě zažil, vlastně myslet. Léto je fuč a Čurda odletěl letadlem. Může aspoň o něčem z toho povědět spolužákům? Nebudou ho mít za blázna? A hlavně — co se stalo s Čurdou a letadlem? Vrátil se, nebo je pořád ztracený v povětří? Prvních několik dní po návratu si i Mikuláš sám připadá dost ztraceně. Myslí jen na to, že příští prázdniny, kdy se bude znovu vídat s Rendou a snad i s Čurdou, jsou v nedohlednu. Zbyly mu jen dny vyplněné školou, cvičením na kytaru a možná občasnými návštěvami babičky a dědy. Má pocit, že v Praze prostě nic pořádného zažít nejde. Nebo ano? Co když si tajemství Mikuláše najde, ať svítí slunce, nebo padá sníh? Co když k cestování časem není potřeba ani Čurda, ani plechová skříň v domě, kterému ze střechy roste strom?
Pro čtenáře od deseti let.
Ztracený v povětří
Na tohle léto u babičky a dědy Mikuláš rozhodně nezapomene!
Jsou prázdniny a Mikuláš má úplně volno. Žádná škola, žádné cvičení na kytaru, žádné tréninky v bazénu. Žádné vstávání v sedm ráno, hurá! Ale místo aby si doopravdy mohl dělat, co chce, tak ho rodiče jako každý rok naložili do auta a odvezli k babičce a dědovi.
A on teď musí trávit čas lelkováním, potloukáním se po zahradě nebo šťouráním kusem drátu v pletivu králíkárny. Jednoho dne si Mikuláš všimne podivného chování souseda Čurdy, kterého děda nemá z nějakého neznámého důvodu rád. Rozhodne se sousedovu tajemství přijít na kloub a sleduje Čurdu do opuštěných kasáren za vesnicí. Tam vleze do staré plechové skříně a ocitne se v Irkutsku! Moment! Jak se to stalo? Cestoval snad v čase?
Knihy pro dospělé
Schrödingerův hotel
Ráj kreténů pod Řípem, nevržem a neskřípem
Ještě hlt nechutné pálenky a ve dveřích do sklepa zastaví vlak, který ji vysvobodí, ale jen na chvíli. Vesmír je bez boha, kuchyň prázdná a v krabici čeká flagelantské náčiní. Ze všech tragédií se nakonec stane jen průvod maškar kráčejících do zapomnění. A život právě teď? Ochotnický kus, cirkus, starý nebo nový, a není nikdo, kdo by dnes večer nebyl přizván. A v pantech vrat od mrtvého adamovského údolí skřípe písek.
Název povídkové knihy Stanislava Berana odkazuje ke známému myšlenkovému experimentu a naznačuje onu „ambivalenci jevu a nejistotu v předpokladech“. Beran je spisovatel neexhibující, přesto se nebojí životy svých hrdinů nečekaně ozvláštňovat jakousi pitoreskní magií, přizváním zcela reálných postav či míst a nezřídka také robustním humorem a tragikomikou.
Kocovina
Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům.
Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a levným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu. Od konce války po současnost se před námi otvírají jednotlivé šuplíky osudů – svět malých, obyčejných lidí žijících či živořících na místě, na které se zapomnělo.
Knihu můžete zakoupit ZDE
Odkazy:
Životní osudy přehlíženého území. Beranova kniha ukazuje Sudety takové, jaké jsou (Aktuálně)
Knižní výběr Salonu: Vrba, Han Kang, Šimáček a Beran (Novinky)
Vyšehradští jezdci
Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, prchající při slavném útěku posledního ze Tří králů před gestapem z nuselského činžáku, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu Vyšehradských jezdců, odsouzený v roce 1953 za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník?
Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy. Svorníkem románu je prostor Prahy, její místa i postavy, o nichž se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov historických událostí se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.
Více informací o autorovi a knize. Promo materiál nakladatelství Host
Recenze:
Žena lamželezo a polykač ohně
Po novele Hliněné dny se prozaik Stanislav Beran (nar. 1977) vrací s porcí povídek, žánrem, v němž je nejsilnější a kterým zaujal už ve své úspěšné prvotině Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa.
Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Koho veze taxikář do gymnázia? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který málem nedýchá strachem, že umře nesmířený a neklidný? Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, lidí těžce zápasících s přítomností. Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek, na něž jsou odpovědi nesnadné… Vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe.
Nominace na Cenu Česká kniha 2014
Vyšlo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Rozhovor s autorem:
ČRo České Budějovice, Tam-Tam, 30. 5. 2013
Recenze:
Všednost je v Beranově podání (za)jímavá, Lucie Sigmundová, Klub knihomolů, 29. 8. 2013
Obyčejné povídky z periferie, Vladimíra Válková, iliteratura.cz, 7. 11. 2013
Hovada a svině v nás, Karel Kouba, A2, 6. 11. 2013
Návrat domů, Kryštof Špidla, Host, 1/2014
Kdo polyká oheň?, David Jan Žák, Českobudějovický deník, 14. 3. 2014
Hliněné dny
Kniha druhé poloviny století, ve kterém rozkvetlo salónní levičáctví a civilizační choroby, a také příběh svou lidských osudů, v určitých okamžicích se protínajících a poté na dlouhou dobu vzájemně ztracených, osudů, které už při letmém dotyku jako kulečníkové koule mění směr a po dalších odrazech k sobě opět nacházejí cestu.
Kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou. Kniha o tom, že každému z nás sedí mezi ušima nebo ve vnitřnostech ďábel, který dává životu směr v danou chvíli nevhodný, a přesto se mladí úspěšní setkají s mladými neúspěšnými nad stejnou rozlitou stařeckou polévkou.
Recenze:
- Dora Kaprálová, Postavy vláčené hliněnými dny, ovšem v próze stojící na hliněných nohách, www.zpravyidnes.cz, kavárna on-line, 7. 10. 2009
- Pavel Janoušek, Tvar, 29. 10. 2009
- Karel Kouba, Od samoty k beznaději, A2, 25. 11. 2009
- Jan Štolba, Beranovy Hliněné dny: Kličkovaná osudem vedená figurkou beze snů, Hospodářské noviny, 8. 2. 2010
Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa
Trochu rabiátské, ale i tápající figury z vesnic a maloměsta, nehrdinští hrdinové povídkové knihy Stanislava Berana jsou obtíženi všednodenními starostmi, které je nečekaně uvrhnou do trýznivých tázání.
Chtě nechtě musí promýšlet otázky viny, odpuštění i bolestných traumat z minulosti. Dilemata obtěžkávají postavy novými vztahy a osudovými zvraty, směřujícími ke křehké katarzi. Tato carverovská nedořečenost však dává čtenáři možnost vlastní interpretace i důvěrnějšího kontaktu s postavami. Hlavní perspektivu Beranova psaní ovšem nepředstavuje suchopárné přemítání „o životě“, ale především čtivý a uvěřitelný příběh.