V následujících dílech seriálu se zaměříme na významná sochařská díla, která se stala nedílnou součástí architektury, dále na funerální plastiku, reliéfy či reliéfní pamětní desky. Protentokrát ale ještě zůstaneme na půdě muzea.
Během prvního čtvrtletí roku 1987 započala rozsáhlá úprava atria muzejní budovy na Balbínově náměstí. V projektu se předpokládalo s vytvořením nového členění prostoru s kašnou a zelení umožňující kulturní vyžití převážně hudebního a divadelního zaměření. Listopadovými událostmi roku 1989 práce na nějakou dobu ustaly, avšak již v roce 1991 došlo na přehodnocení původního projektu a na jeho novou úpravu. V ní se počítalo s vytvořením kamenem obložené kašny s vodotryskem, s umístěním renesanční voliéry a vznikem úhlopříčně rozložených cestiček. Zbylá plocha měla být osázena trávou. I když revitalizace prostoru nádvoří skončila v roce 1993, zachovalo si s menšími úpravami svou tehdejší tvář až do dnešní doby. Během roku 1996 byly umístěny do podloubí atria originály soch ze sloupu Nanebevzetí Panny Marie, který v té době procházel náročným restaurováním, a tím byl položen základ rozsáhlého lapidária.
Jako poslední na dlouhou dobu obohatila atrium v červnu roku 1997 socha nazývaná Alegorie Nežárky od malíře a sochaře Vladimíra Vondráčka (1922–1992). Jednalo se o sekundární umístění sochy, jelikož v projektu přestavby atria s ní nebylo počítáno. Přestože bronzová socha o celkových rozměrech 145 x 105 x 75 cm vznikla již roku 1989, vlivem různých průtahů se ji podařilo osadit na nově zvolené místo až několik let po smrti autora. Kromě samotné sochy se ve sbírce dochoval, byť v poškozeném stavu, také její sádrový model. Úsměvnou zajímavostí finální podoby sochy je, že trpí „jistou fyzickou anomálií“ – na ruce natažené nad vodotryskem má totiž šest prstů.
Malíř a sochař Vladimír Vondráček pocházel z pražské čtvrti Bráník, v letech 1942–1945 studoval na soukromé škole malíře Josefa Šilhavého. Na sklonku druhé světové války byl totálně nasazen na železnici, později se stal drážním dispečerem v Praze. Po válce se dovzdělával na Ukrajinské malířské akademii u profesora Jana Ivana Kulce. V roce 1948 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Od roku 1955 žil v Úvalech u Prahy, avšak poslední roky života trávil v Kutné Hoře, kde také zemřel. Inspiraci ve tvorbě hledal nejen v přírodě, lidech, architektuře, ale i v klasické hudbě. Zabýval se mimo jiné sochařskou tvorbou, návrhy interiérů a restaurátorstvím. Byl autorem návrhů svítidel v restauraci letiště Praha-Ruzyně, návrhu dubových dveří a kování na zámku Zbraslav či v refektáři Klementina v Praze.
Jakub Valášek (NOVUM 05/2022)