Čechy a Morava, jako Německem okupovaná země, byly nazvány „Protektorátem“, pod „ochranou Velkoněmecké říše“, již 15. března 1939. Podívejme se, v této zlověstné době, jak to bylo v deštenské škole. Nový školní rok 1. září 1939 začal ohromující zprávou o útoku Německa na sousední Polsko. Po Hitlerově vítězství už zbývala krátká doba k jeho daleko hroznější válce proti Sovětskému svazu (22.6.1941).
Když mne matka vedla v září toho roku, jako prvňáčka, do obecné školy, nic jsme my, děti, o tom nevěděly. Milý pan řídící učitel Josef Čapek nás uvítal a zavedl do třídy. Naše škola byla už tehdy nějak podivná. Začátkem května r. 1941 školní třídy obsadilo německé vojsko, které předtím zvítězilo na Balkáně, a u nás odpočívalo před útokem na Sovětský svaz. Za měsíc vojáci náhle zmizeli, a školu museli občané vyčistit pro nový školní rok. Jak mělo být devastováno české školství, vidíme z příkazů německých okupantů: obecné školy měly mít jen 4 třídy, na měšťanskou, zvanou „hauptschule“, mělo být vybráno minimum žáků, České vysoké školy byly od Němců zavřeny již 17. listopadu 1939! Už ve třetí třídě obecných škol byla nařízena povinná němčina. Vysvědčení byla v německo – českém jazyku, učitelé dělali povinnou zkoušku z němčiny, pod sankcemi! Jeden ze žáků – Žid Miloš Sonnenscheinn (11 let), nesměl podle německých rasových zákonů chodit do školy! Nakonec zahynul, spolu s rodiči, v koncentračním táboře Osvětim.
Začaly tuhé zimy, nebylo uhlí. V Deštné se ve škole nevyučovalo od prosince 1941 do března 1942. Dostávali jsme školní úkoly dvakrát týdně. Za zmínku stojí návštěva protektorátního ministra školství, obávaného Emanuela Moravce, v deštenské škole, v červnu 1943. Přes jeho velkou hrozbu pro vlhké zdi na řídící učitele, se věc obešla bez následků. (Blíže ve Zpravodaji Deštenska, 6/2013).
Ani v zimě 1944 – 1945 se v naší škole nevyučovalo – nebylo uhlí. Navíc v březnu celou školu obsadilo německé vojsko wehrmacht! My, žáci, jsme se třikrát týdně scházeli dopoledne na vyučování do místních hostinců. Jistě si představíte, milí čtenáři, co jsme se tímto způsobem „výuky“ mohli naučit.
Jedna z příhod: V travnatých plochách po obou stranách vchodu do školy, vytvořili vojáci ozdobná kola z písku a kamínků. V jednom byl hákový kříž, v druhém znak SS (elitních německých oddílů). Právě tento „výsostný“ znak náhodou rozhrabávaly slepice ze sousedního Čápova domu. Byl jsem nechtěným svědkem scény, kdy důstojník „esesman“ řval na pana Čápa, a vytahoval pistoli k zastřelení „protiněmeckých“ slepic! Pan Čáp jej uprosil, slepice zahnal domů, a ručně obnovil poškozený esesácký znak. Až v průběhu dnů 8. a 9. května 1945 si místní občané, i škola, oddechli. Němečtí vojáci rychle v autech prchali z Deštné, před postupující Rudou armádou. Její slavné přivítání jsme zažili dopoledne 10. května na deštenském náměstí. Školní budova byla v dezolátním stavu. Zařízení obecné školy bylo, díky řídícímu učiteli Josefu Čapkovi, zachráněno v obchodě pana Antonína Krejčů. V budově měšťanské školy byl však interiér velmi poničen německými vojáky. Ale v průběhu školních prázdnin obětaví deštenští občané vyčistili a opravili všechny třídy, abychom se mohli od 1. září 1945 opět učit, nyní však radostně, v osvobozené Československé republice! Díky našim učitelům jsme doháněli učivo většiny předmětů, zvláště dějepisu a vlastivědy, které se za války nesmělo vyučovat. Kampak bychom se my, Češi, poděli v případě vítězství hitlerovského „Velkoněmecka“? Na to nelze zapomínat i dnes!
František Kvapil (Deštenský zpravodaj 6/2015)