Duhové ostrovy Perského zálivu (cestování s Kateřinou Duchoňovou #1)

Skalní města fantaskních tvarů, rozsáhlé systémy solných jeskyní, majestátní památky, ale i zajímavá směsice orientálních kultur. Prastaré tradice v kontrastu s volnomyšlenkářstvím a moderním uměním. To vše se mísí na malém prostoru íránských ostrovů Qeshm a Hormoz, kde se navzdory negativní mediální kampani budete cítit úplně bezpečně a místní lidé vás přijmou za své.

Salaam, přejete si koupit šátek, koberec nebo levnou snídani?“ Volá na nás usměvavý bezzubý stařík. Po vysilující cestě nočním autobusem a lodí nejsme schopni pohotově reagovat. „Udělal bych pro vás cokoliv příteli, k vašim službám navěky, snad bych i pro vás zemřel…,“ obrací se na člena naší skupiny. Velkorysost a přehánění patří ke koloritu íránských obchodníků. A musí se to umět.

„Seženu auto za pár dolarů a ubytování k tomu…“ Je muž nadále neodbytný. Jsme na rozpacích. Na íránskou pohostinnost jsme zvyklí, ale tohle nám zavání trochu jako taarof. Místní zvyk, kdy se často neznámým lidem dávají falešné nabídky, aby z nich nakonec sešlo, ale vytvořil se tak bližší kontakt. Stejně tak je pro zdvořilé Íránce typické případnou nabídku třikrát odmítnout, než ji přijmou.

Tentokrát odmítáme jen jednou a jdeme dál do uliček rybářské vesničky Laft na severním pobřeží ostrova Qeshm. Oproti jiným místům Perského zálivu plným mrakodrapů, moderní zástavby a turistických letovisek na nás tady dýchá duch starého Orientu.

Netradiční barevné masky

Místní lidé se ještě oblékají tradičně. Fascinuje nás oblečení žen, pod černými čádory totiž nosí většinou vlastnoručně ušité pestrobarevné kalhoty či šaty. Není výjimkou vidět na obličejích zvláštní černozlaté nebo i jinak barevné masky. Právě kolem nás prošla žena s maskou třpytící se stříbrnými a zlatými tóny, někdo ji chtěl vyfotit, ale žena jen plaše klopí hlavu a mizí za rohem. Tento způsob oblečení je typický právě tady na ostrovech Perského zálivu.

Jdeme na snídani. Majitel z bistra rychle a s úsměvem na podnosech přináší smažená vejce ještě na rozžhavené pánvi a arabský chléb, vedle venkovního posezení vře samovar s čajem. Do žaludku se rozlévá teplo sladkého černého čaje, v přilehlých ulicích je ještě ticho, sem tam projede osamělé auto, silnici lemují namísto reklam obrázky s mučedníky svaté války. Tak tady nazývají irácko-íránský konflikt.

To je ale jediná viditelná připomínka válečného utrpení. Vesnice se pomalu probouzí, na tržišti začíná být rušno, po ulicích pobíhají rozčepýřené děti a o něco později se horkým vzduchem začne rozléhat hlas muezzina. V šíitských zemích volá třikrát za den. Za posledních táhlých tónů modlitby vyrážíme, část skupiny v kabině a další na korbě Toyoty Hilux, veřejná doprava zde neexistuje.

Poslední vzpomínky na tradice

Krajina má pouštní charakter, jen tu a tam se krčí oschlý keř, ojediněle i palma, kopce střídají údolí, hlubší kaňony a jeskyně. Nad vesnicemi vyčnívají minarety mešit. K nebi se tyčí také badgíry, větrné věže sloužící už po staletí k ochlazování domů. Za vesnicí několik mužů v horku staví velké nákladní lodě. Stavba lodí podobně jako rybaření patří mezi tradiční povolání mužů, i když v posledních letech čím dál více upadá.

Přejete si suvenýr? Ženy vytváří originální textilie s motivy květin nebo mořských živočichů (tomuto stylu se říká golabtoun douzi). Také ručně šijí panenky, s podporou programu Spojených národů vznikl v roce 2003 projekt na podporu místních žen vytvořením dílen a obchodů, kde mohou společně tvořit a prodávat své výrobky.

Geoparku ostrova Qeshm

Pomalu se auty dostáváme k hlavním geologickým skvostům ostrova do Geoparku ostrova Qeshm chráněného organizací UNESCO. Tady nás nejvíce uchvátil komplex solných jeskyní Namakdam s plochou 6,8 km2, okouzlující je i místo s poetickým názvem Údolí padlé hvězdy. Vysoké skalnaté útvary střídají prohlubně připomínající krátery. Velmi zajímavý je i kaňon Kerian či Chachkooh, kde krajina působí až surrealistickým dojmem. Některé útvary připomínají zvířata nebo mýtické postavy, podle kterých je obyvatelé ostrova mají pojmenované. Během chůze slyšíme historky tradující se z generace na generaci: „Tamhle ten výběžek je drak a tahle skála zase Ferdowsi po velkém íránském básníkovi.“

Qeshm je největší ostrov Íránu, žije na něm kolem 115 tisíc obyvatel, základem ekonomiky je rybolov, těží se zde kamenná sůl a ropa, pěstují se datle. Do budoucna se plánuje vybudování mostu, který by spojil ostrov s pevninou.

Ostrov Hormoz má plochu 42 km² a je vulkanického původu, kvůli nedostatku srážek je půda a voda zasolená, proto na ostrově téměř chybí vegetace. Jediným stálým osídlením je rybářská vesnice Hormoz. Více než 25 % světové produkce ropy je dováženo z Perského zálivu, 23.1.1980 byl Perský záliv prohlášen za americkou zónu vlivu a vojenská přítomnost USA trvá dodnes.

Írán patří mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa, oficiální měnou je riál, nicméně ceny se vesměs uvádějí v tumanech, původním náboženstvím je zoroastrismus, který zde má dodnes své přívržence, stejně tak jako křesťanstvínebo judaismus (tato náboženství jsou v Íránu oficiálně uznávaná a chráněná), přestože se 90% obyvatel hlásí k šíitskému islámu. Na ostrovech Qeshm a Hormoz je velké zastoupení obyvatel arabského původu a sunnitského vyznání.

Od středověku je Persie známa díky svým básníkům, ať už jde o Ferdausího, Háfize či Sa´diho, v zahraničí je dnes velmi ceněna především íránská kinematografie.

Duhové ostrovy Perského zálivu (cestování s Kateřinou Duchoňovou #1)Geologicky ještě zajímavější je ostrov vulkanického původu Hormoz (někdy také jako Hormuz). Po připlutí jsou všude kolem nás pestrobarevné skály tvořené různými horninami, tady je barva růžová, jinde bílá nebo modrá. Jednomu z míst se říká Duhové údolí, stejně jako na ostrově Qeshm i zde jsou zbytky portugalské pevnosti. Tentokrát ale opravdu majestátní se silnými obvodovými zdmi, rozsáhlým nádvořím, unikátním podzemním kostelem, zásobárnou vody a krásným výhledem na jasně modré moře a ospalou vesničku Hormoz. Ta je jediným osídlením celého ostrova.

Tady v jedné zapadlé prašné uličce narazíte na zdi pokryté nápisy a abstraktními motivy. Dříve tu pobývala komunita alternativních cizinců. Dnes v tomto místě tvoří íránský umělec Ahmad Nadalian skupina výtvarnic. Ve svém umění používají hlavně pigment z místních hornin. Všude kolem jsou obrazy připomínající naivní umění, ale i sochy nebo různé objekty v prostoru. Návštěvník skromného muzea je udiven expresivitou a barevností děl, které by v místním prostředí nečekal.

„Inspiruji se přírodou kolem sebe, ale i lidmi a jejich zvyklostmi, snažím se vzbudit respekt k tradicím, ve svém muzeu mám i jednu raritu, sbírku spodního prádla místních žen,“ říká pan Nadalian. Ahmad Nadalian ve své tvorbě používá i motivy ryb a hadů, které jsou v perské kultuře symbolem pokladu. Maluje je na kameny, rozmísťuje v přírodě a chce tak upozornit na nutnost ochrany přírody. Během návštěvy tohoto netradičního muzea nás upozornil i na našeho rodáka – režiséra Jiřího Poláka, který uprchl před srpnovou okupací právě na ostrov Hormoz, aby natáčel dokumentární filmy o životě místních obyvatel.

V naší kinematografii se na něj již pozapomnělo, ale pan Ahmad by mu rád v budoucnu věnoval malou expozici. Ve svých filmech se snažil zachytit každodenní život na íránském venkově, tok života lidí v souladu s rytmy přírody. “Posbírat kousky ohromné vázy naplněné stvořením, obtěžkané pozitivním a negativním v každém miniaturním a grandiózním dílu, vázy, která nevydržela toto napětí a roztříštila se, a my jsme všichni jejími kousky, rozsypanými po povrchu země.” To jsou slova dokumentaristy Poláka. S tímto poselstvím opouštíme ostrovy Perského zálivu, kousek Íránu mnoha tváří a barev.

Očima autorky

Většina návštěvníků Íránu mine ostrovy Perského zálivu obloukem. Drží se zažité trasy po městech Teheránu, Yazdu, Shirazu a Isfahánu, případně si vyjedou na výlet do pouště na pevnině. Přichází tak o jedinečnou zakonzervovanou atmosféru ostrovů se svébytnou kulturou a tradicemi i o osobitá díla a bohémskouatmosféru ateliéru pana Nadaliana. Na druhou stranu je dobře, že Qeshm a Hormoz zůstávají ještě neobjeveny turisty, že tady ještě můžete pozorovat východy a západy slunce jen ve společnosti několika rybářů, procházet úzkými uličkami vesnic a nechat se zvát místními na čaj, posnídat na ulici ve společnosti dětí, pokud vám svačinu neukousne zatoulaná kráva. Nebo se tajně vykoupat za skalním útesem, kam nikdo nedohlédne. Tady se ještě nevytratila upřímná pohostinnost i určitá plachost místních lidí, jen si musíte dát pozor na taarof, ale nakonec si můžete jít vlastní cestou. Neochuzeni, naopak bohatší o nové poznání, které se vymyká zažitým představám.

Kateřina Duchoňová

 






Autorka Kateřina Duchoňová pochází z Jindřichova Hradce a pracuje jako psychiatrička v Ústřední vojenské nemocnici Praze, věnuje se zároveň psychoterapii a částečně i výzkumu. Nabízí psychoterapeutickou pomoc také imigrantům prostřednictvím sdružení In Báze. Zajímají ji lidé z rozmanitých kultur, jejich příběhy a tradice. Pracovala jako dobrovolnice v západoafrické Guineji a během studia medicíny stážovala v nemocnicích v Egyptě a Libanonu. Je členkou organizace Wontanara, která se zabývá rozvojovou pomocí Guineji – především adopcemi na dálku. Zajímá ji literatura, cestování, historie, kultura, zvláště výtvarné umění, snaží se být užitečná ostatním v rámci dobrovolnických aktivit, je to vždy velkým obohacením i pro ni samotnou.

(Text vyšel na portálu Hedvábná stezka 12/2016)

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjadříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít