Fidži – ostrovy boha Degei (cestování s Kateřinou Duchoňovou #4)

Ještě v 19. století byste se na tichomořském souostroví Fidži mohli stát obětí kanibalů, dnes jsou ostrovy známy především bělostnými plážemi a azurovým oceánem. Už méně je známo o jejich pozoruhodné kultuře, kde se mísí původní animistické tradice, křesťanství a hinduismus. Zkusili jste už někdy euforizující účinky kavy nebo přinesli ji náčelníkovi vesnice v podobě sevu-sevu?

Naše cesta vedla na východ do méně známých míst z malého přístaviště Natovi trajektem plným dětí v zelených školních uniformách směrem na ostrov Ovalau ke kterému přiléhá řada menších ostrůvků skupiny Lomaiviti.

Závan starých časů

Ovalau je z této skupiny největší a okouzluje především koloniální architekturou městečka Levuka s řadou pestrobarevných fasád obchůdků a restaurací jako vystřižených z hollywoodského westernu. Právě v nich vás přivítá místní směsice Fidžijců, Indo-Fidžijců (přivezených jako levná pracovní síla za dob britské koloniální nadvlády), Číňanů a také hrstky často svérázných dobrodruhů z Evropy. Ti se zde usadili a pravidelně se schází nad sklenkou v restauraci Whale´s Tale, tam se dá i velmi dobře najíst, zvláště můžete ochutnat různé druhy ryb.

Levuka je bývalé hlavní město Fidži, které je od r. 2013 na seznamu UNESCO, my jsme se zde ubytovaly v Hotelu Royal, ten tedy úplně královský není, naopak je značně omšelý a stěny trochu zašedlé. Evokuje ale stále starosvětskou atmosféru 19. století, jeho vznik se datuje přímo do roku 1860 a je tak nejstarším hotelem jižního Pacifiku. Je velice levný a panuje v něm rodinná atmosféra.

 

Domorodí Fidžijci jsou křesťanského (převážně metodistického vyznání). Je jich cca 36 %. Hlavním náboženstvím Indofidžijců je hinduismus. V čele vesnic stále (alespoň formálně) stojí náčelník, který je zodpovědný např. za pronájem půdy nebo řeší významnější spory v komunitě, tato funkce se dědí z otce na syna.

Fidžijci na venkově pohřbívají své mrtvé poblíž vlastního obydlí a čerstvé hroby zdobí barevnými fáborky, zřejmě to souvisí ještě s animistickými tradicemi.

Ostrovy byly osídleny před více než 3000 lety, první obyvatelé Fidži přišli z jihovýchodní Asie dlouho před prvním kontaktem s evropskými průzkumnými výpravami v 17. století.

20. února 2016 zasáhl soustroví tropický cyklon Winston, nejsilnější zaznamenaná bouře v historii měření v jižním Tichomoří.

Po příchodu do špatně osvětlené recepce plné masivních kusů starého anglického nábytku musíte nejprve zazvonit na zvoneček a trpělivě vyčkat několik minut, než se velmi pomalým krokem přišourá stařeček v dlouhé sukni a přivítá vás bezzubým úsměvem. Budete se tady ale cítit opravdu domácky. Přenést se v čase je možné i v přilehlých uličkách, kostele Nejsvětějšího srdce Páně s vysokou kamennou věží, kde jako misky na svěcenou vodu slouží lastury zévy obrovské, nebo v bývalé katolické misijní škole se soškou anděla strážného na dvoře.

Místní historii a architekturu Levuky jsme objevovaly i v místním malém muzeu s knihovnou, včetně kopií dobových fotografií dědečka mojí tety a spolucestovatelky Miriam Františka Jíry. Ten na Fidži doputoval zhruba v posledním desetiletí 19. století přes Austrálii, usadil se v místě zvaném Naussori na řece Rewa a vlastnil tamtéž plantáže s cukrovou třtinou včetně cukrovaru, tato místa se již bohužel do dnešní doby nedochovala.

Pražské Jezulátko v tropickém ráji

Na jinou českou stopu jsme natrefily v církevní internátní škole s kostelem svatého Jana, která leží nedaleko Levuky dále po pobřeží. Kromě řady školních tříd, ubytovacího zařízení a drobných políček tady můžete potkat usměvavou řádovou sestru Makelesi, která náš příchod považovala za zvláštní znamení. Poté, co jsme jí oznámily, že pocházíme z Čech. se její obličej rozzářil ještě víc a zavedla nás do malé prosté modlitebny.

Tam na vrcholu nízkého improvizovaného oltáře sedělo Pražské Jezulátko. Původ uctívání této posvátné sošky v Tichomoří jsme se od Makelesi nedozvěděly, za to jsme si pochutnaly na tropickém ovoci a pomazánce z arašídového másla.

Na zpáteční cestě nás doprovázely dvě studentky z internátu. V době založení školy na přelomu 19. a 20. století se zde vzdělávali především synové místních náčelníků, v posledních desetiletích děti z různých společenských vrstev a to chlapci i dívky, pro které je základní školní docházka povinná.

Kolem ostrova je možná krásná procházka podél pobřeží, ale dá se k přepravě využít i nákladních aut, kde jsou místo nákladu pod plachtou umístěné po obou stranách dřevěné lavice k sezení, pokud tedy naskočíte včas. Jinak se musíte na silnicích plných výmolů přidržovat korby a budete rádi, pokud nevypadnete za jízdy. Tento způsob dopravy je na ostrovech nejvyužívanější, konkrétně na Ovalau jezdí krom toho ještě jeden autobus, a to brzy ráno, a poté v pozdějším odpoledni, slouží především k přepravě školních dětí, ale také k rozvozu nejrůznějších surovin a potřeb do domácnosti z hlavního ostrova Viti Levu. Ne vše se dá na menších ostrůvcích pořídit.

Rituál kavy v hippies komunitě

Z Ovalau jsme se spolu s novým souputníkem Jamesem dostali na motorový člun, který nás zavezl na malebný korálový atol Caqalai. Kolem něj se rozprostírá oceán tentokrát skutečně azurové barvy (tak čistá voda u větších ostrovů není). Ubytování v edenu zřizuje za slušnou cenu skupinka metodistů. Ti sice pravidelně navštěvují nedělní bohoslužby na sousedním ostrově, jinak ale celý areál i chod ostrova spíše připomíná hippies komunitu. Čas plyne velmi pomalu a je přerušován jen pravidelným přísunem jídla a ševelením větru ve vysokých korunách palem, jak říká jeden z místních usměvavých mladíků Nassa:“Fiji time…”

V podvečerních hodinách se celá komunita schází na terase poblíž prostorné jídelny a za tónů melanéské hudby pokuřuje marihuanu, později se přesouvá dovnitř a zahajuje rituál pití tradičního nápoje kava (Yaqona), připravuje se z rozdrceného kořene pepřovníku (Piper methysticum), který se nejprve zabalený v plátěném sáčku louhuje ve vodě, a poté se obřadně nalévá do tradičních misek bilo, po přijetí misky se vždy jednou zatleská a po jejím vypití třikrát.

Fidžijci věří, že popíjení má kromě antiseptických a euforizujících vlastností také spirituální rozměr, pepřovník by měl účastníkovi rituálu předat svoji sílu, během celého sittingu má mít účastník nohy zkřížené a ženy by měly sedět až za muži, ale očividně se ne vše dodržuje… Kava vás příjemně uvolní a ukolébá k spánku spolu s šuměním tichomořského oceánu.

Tonžská princezna a hadí ostrov

Další mladý muž pobývající na ostrově Viliame mi vypráví legendu o původu kavy:“Kava pochází z hlíny hrobu tonžské princezny, která zemřela nešťastnou láskou. Jiná pověst říká, že na ostrově Vanuatu žil hrdina s nadlidskými schopnostmi, který Yaqonu ukryl na kousku půdy mezi skalami. Kořen rostliny potom objevily místní ženy při obdělávání půdy, byla pro ně i falickým symbolem a začaly ji dále pěstovat…”

V mýtech se často objevuje, že kava pochází od vznešených nebo spirituálních bytostí, které ji přinesly smrtelníkům jako životabudič. Každopádně je její popíjení i dnes velmi rozšířené a to i bez ritualizované formy, například na autobusovém nádraží nebo na lodi, kdy se potom vytrácí mystický nádech a zbývá jen omamný účinek.

Na ostrově Caqalai se ještě dbá na tradice a člověk se buď v uvolněné a klidné atmosféře přidá k ostatním s vyprávěním příběhů nebo v dobrém rozpoložení naslouchá hudbě, nočnímu zpěvu ptáků a mořskému příboji. Kava se také používá jako dar tzv. sevusevu náčelníkovi vesnice, pokud žádáte o vstup a návštěvu, což je vždy užitečné vědět a dá se pořídit i jako levný a zajímavý dárek z cest.

Poblíž Caqalai je maličký ostrůvek ke kterému je možné dojít za odlivu pěšky, jinak je sám o sobě nepřístupný a zarostlý křovinami. Na jeho vrcholku se hrdě tyčí jediná palma, říká se mu Hadí ostrov, podle legendy vznikl tak, že jeden z obrů, kteří žili v Tichomoří dříve než lidé, sebral ze dna oceánu kus hlíny a hodil jej na jeho hladinu, žádní hadi na něm dnes nežijí, je obklopen nádhernými korálovými útesy.

Kolem se prohání pestrobarevné ryby, vodní želvy, také některé druhy žraloků, ty však nejsou životu nebezpečné. Přilehlé vody jsou tak ideálním místem pro šnorchlování a potápění, kdy můžete využít i služeb místního instruktora. Název odvozený od hada je na Fidži oblíbený, protože v původním panteonu božstev je na nejvyšším místě hadí bůh Degei, ten je dle legendy tvůrcem celého souostroví a také soudí po smrti duše zemřelých.

Poklidné nedělní odpoledne na Motoriki

Co by kamenem dohodil je také ostrov Motoriki, kam místní osazenstvo pravidelně jezdí na návštěvy přátel a na nedělní mši. Na idylickém ostrově je vesnička s tradičními obydlími buré, ze dveří často vyhlíží hospodyně chystající jídlo, přes práh leží muži odpočívající po rybaření a všude kolem si hrají děti.

Už jen málokde na Fidži je možnost spatřit venkovský život příliš nepoznamenaný civilizací a stranou od turistického ruchu, kolem ostrova jsou také zajímavé pláže, kde na nikoho nenarazíte. Dá se tu vidět i zpracování pepřovníku k následnému pití kavy, mezi domky se suší jeho kořeny, které se potom stloukají v nádobě podobné hmoždíři.

Dobrovolníci chrání oceán i tradice

Je škoda, že fidžijské legendy a s nimi i místní tradice pomalu díky globalizaci a masovému turismu zanikají. Stejně tak i staré obchůdky a stylové hotely z koloniálních časů nahlodává zub času a pozvolna ustupují novým hotelovým resortům. I tak se ale ještě dají nalézt místa, kde jsou turisté ojedinělí, historie ožívá a příroda je téměř neporušená.

Tento trend se snaží udržovat i dobrovolnické organizace. Na Caqalai jsme například narazili na pár dobrovolníků z Global Vision International, ti se mimo jiné věnují ekologickým aktivitám včetně ochrany oceánu, učí na školách, snaží se podporovat místní tradice. Mezi podobné nadace patří i Vinaka Fiji nebo Yasawa Trust Foundation. Můžete je v jejich činnosti podpořit, ale pokud budete cestovat s respektem k přírodě a místním lidem, tak se také vzájemně obohatíte.

Jak říkala jedna starší francouzská dáma žijící poblíž Levuky se svým fidžijským manželem:“Život tu zatím oproti Evropě neztratil svůj řád, je prostý, stále plyne svým poklidným tempem od úsvitu do soumraku, nechtěla bych měnit…”

Kateřina Duchoňová






Autorka Kateřina Duchoňová pochází z Jindřichova Hradce a pracuje jako psychiatrička v Ústřední vojenské nemocnici Praze, věnuje se zároveň psychoterapii a částečně i výzkumu. Nabízí psychoterapeutickou pomoc také imigrantům prostřednictvím sdružení In Báze. Zajímají ji lidé z rozmanitých kultur, jejich příběhy a tradice. Pracovala jako dobrovolnice v západoafrické Guineji a během studia medicíny stážovala v nemocnicích v Egyptě a Libanonu. Je členkou organizace Wontanara, která se zabývá rozvojovou pomocí Guineji – především adopcemi na dálku. Zajímá ji literatura, cestování, historie, kultura, zvláště výtvarné umění, snaží se být užitečná ostatním v rámci dobrovolnických aktivit, je to vždy velkým obohacením i pro ni samotnou.

(Text vyšel na portálu Hedvábná stezka 4/2017)

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjadříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít