Aktuálně

František Jaroslav Vacek Kamenický

Detail pamětní desky

V březnu roku 2019 jsme si připomínali 150. výročí úmrtí významného kamenického rodáka, obrozeneckého básníka a duchovního Františka Jaroslava Vacka Kamenického. V lednu letošního roku uplyne 215 let od jeho narození.

F. J. Vacek Kamenický

Matějovi a Evě (rozené Vaňkové) Vackovým se 24. ledna 1806 v tehdejším č. p. 11 (v současnosti č. p. 105) v Široké ulici v Kamenici nad Lipou narodil syn František. Otec byl řezníkem a navíc měl pronajatý hostinec. Z celkem sedmi dětí byl František zcela jistě nejnadanější. Na radu děkana Popelky a učitele Budínského jej v roce 1818 rodiče poslali na studia gymnázia do Jindřichova Hradce. Po maturitě odešel do Prahy studovat filozofii. Jako nadšený vlastenec se záhy dostal do okruhu podobně smýšlejících básníků v čele s Františkem Ladislavem Čelakovským a velmi brzy začal sám psát básně. V roce 1825 otiskl časopis Čechoslovan jeho básnickou prvotinu První květen. Publikoval i dalších tehdejších časopisech (např. Poutník slovanský, Květy, Česká včela ad.) a v roce 1833 vydal sbírku Písně v národním českém duchu. Podle vzoru ostatních tehdejších vlasteneckých autorů si přidal ke svému jménu slovanské Jaroslav a podle místa rodiště přívlastek Kamenický.

V roce 1827 odešel studovat bohosloví do biskupského semináře v Českých Budějovicích. Seznámil se zde s Josefem Vlastimilem Kamarýtem, který jej přivedl k zájmu o českou lidovou píseň a nedlouho nato i k tvorbě písní vlastních. Tak postupně vznikaly písně jako Kde můj je kraj, V Čechách tam já jsem zrozená, Co tě skřivánku ze sna budí a také ta patrně nejznámější U panského dvora, považovaná za jakousi kamenickou hymnu.

Ukázka rukopisu F. J. Vacka

Po skončení studií byl Vacek Kamenický 25. července 1831 vysvěcen na kněze a nastoupil své první místo kaplana na zámku v Březnici u známého českého vlastence hraběte Hanuše Kolovrata Krakovského. Zde působil osm let než se 14. srpna 1839 přestěhoval jako farář do Týnce u Klatov. V témže roce otiskl v Časopise českého musea elegii U hrobu mé matky. Po dalších čtyřech letech následoval přesun na faru do Merklína a konečně 12. září 1845 byl jmenován děkanem a druhým z ředitelů základní školy v Blovicích, a to až do roku 1868. V roce 1846 v Blovicích vydal sbírku svých znělek Lilie a růže. Ve všech místech, kde působil neúnavně pokračoval ve vlastenecké činnosti. Hned na začátku profesní dráhy si zvolil heslo „S lidem a pro lid“, které svou prací bezezbytku naplňoval. Velmi dobrá jazyková vybavenost mu umožňovala šíření nejen vlastních básní a písní, ale i vydávání překladů z polštiny, italštiny, angličtiny či němčiny. Ve svém blovickém působišti se setkal, mj., i s Boženou Němcovou, přátelil se také se svým krajanem, předčasně zemřelým učitelem a básníkem Vojtěchem Mikulášem Vejskrabem Bělohrobským. Byl také velkým podporovatelem ochotnického divadla a založil i zpěvácký spolek pod příznačným názvem Kamenický. V Blovicích žil v až do své smrti. Zemřel na chronické onemocnění ledvin 23. března 1869. Jeho pohřeb se proměnil ve velkou národní manifestaci.

Hrob F. J. Vacka Kamenického v Blovicích
Deska na rodném domě ve Vackově ulici

Již 8. září 1872 byla Františku Jaroslavu Vackovi Kamenickému odhalena pamětní deska na jeho rodném domě a 20. února 1902 rozhodlo obecní zastupitelstvo v Kamenici nad Lipou o přejmenování Široké ulice na Vackovu.

Petr Pech
Foto: Archiv muzea Kamenice nad Lipou