V březnu roku 2019 jsme si připomínali 150. výročí úmrtí významného kamenického rodáka, obrozeneckého básníka a duchovního Františka Jaroslava Vacka Kamenického. V lednu letošního roku uplyne 215 let od jeho narození.
Matějovi a Evě (rozené Vaňkové) Vackovým se 24. ledna 1806 v tehdejším č. p. 11 (v současnosti č. p. 105) v Široké ulici v Kamenici nad Lipou narodil syn František. Otec byl řezníkem a navíc měl pronajatý hostinec. Z celkem sedmi dětí byl František zcela jistě nejnadanější. Na radu děkana Popelky a učitele Budínského jej v roce 1818 rodiče poslali na studia gymnázia do Jindřichova Hradce. Po maturitě odešel do Prahy studovat filozofii. Jako nadšený vlastenec se záhy dostal do okruhu podobně smýšlejících básníků v čele s Františkem Ladislavem Čelakovským a velmi brzy začal sám psát básně. V roce 1825 otiskl časopis Čechoslovan jeho básnickou prvotinu První květen. Publikoval i dalších tehdejších časopisech (např. Poutník slovanský, Květy, Česká včela ad.) a v roce 1833 vydal sbírku Písně v národním českém duchu. Podle vzoru ostatních tehdejších vlasteneckých autorů si přidal ke svému jménu slovanské Jaroslav a podle místa rodiště přívlastek Kamenický.
V roce 1827 odešel studovat bohosloví do biskupského semináře v Českých Budějovicích. Seznámil se zde s Josefem Vlastimilem Kamarýtem, který jej přivedl k zájmu o českou lidovou píseň a nedlouho nato i k tvorbě písní vlastních. Tak postupně vznikaly písně jako Kde můj je kraj, V Čechách tam já jsem zrozená, Co tě skřivánku ze sna budí a také ta patrně nejznámější U panského dvora, považovaná za jakousi kamenickou hymnu.
Po skončení studií byl Vacek Kamenický 25. července 1831 vysvěcen na kněze a nastoupil své první místo kaplana na zámku v Březnici u známého českého vlastence hraběte Hanuše Kolovrata Krakovského. Zde působil osm let než se 14. srpna 1839 přestěhoval jako farář do Týnce u Klatov. V témže roce otiskl v Časopise českého musea elegii U hrobu mé matky. Po dalších čtyřech letech následoval přesun na faru do Merklína a konečně 12. září 1845 byl jmenován děkanem a druhým z ředitelů základní školy v Blovicích, a to až do roku 1868. V roce 1846 v Blovicích vydal sbírku svých znělek Lilie a růže. Ve všech místech, kde působil neúnavně pokračoval ve vlastenecké činnosti. Hned na začátku profesní dráhy si zvolil heslo „S lidem a pro lid“, které svou prací bezezbytku naplňoval. Velmi dobrá jazyková vybavenost mu umožňovala šíření nejen vlastních básní a písní, ale i vydávání překladů z polštiny, italštiny, angličtiny či němčiny. Ve svém blovickém působišti se setkal, mj., i s Boženou Němcovou, přátelil se také se svým krajanem, předčasně zemřelým učitelem a básníkem Vojtěchem Mikulášem Vejskrabem Bělohrobským. Byl také velkým podporovatelem ochotnického divadla a založil i zpěvácký spolek pod příznačným názvem Kamenický. V Blovicích žil v až do své smrti. Zemřel na chronické onemocnění ledvin 23. března 1869. Jeho pohřeb se proměnil ve velkou národní manifestaci.
Již 8. září 1872 byla Františku Jaroslavu Vackovi Kamenickému odhalena pamětní deska na jeho rodném domě a 20. února 1902 rozhodlo obecní zastupitelstvo v Kamenici nad Lipou o přejmenování Široké ulice na Vackovu.
Petr Pech
Foto: Archiv muzea Kamenice nad Lipou