V ranním slunci se lesknou minarety mešity, ale i plechová střecha kostela. Na ulici je rušno, jsou slyšet zvuky nádobí, do toho kokrhají kohouti a mečí kozy, prostě Gambie.
Míříme postranními prašnými uličkami Westfieldu na zastávku dálkového autobusu do města Janjangbureh a bude to cesta zhruba na sedm hodin.Na zastávce se pomalu začínají rojit lidé.Ženy v pestrých šatech s nákladem na hlavě, muži v dlouhých bílých košilích s háčkovanými čepičkami na hlavách, ale i rodiny a mladé africké páry v džínách a tričku.Autobus v určenou hodinu nepřijíždí, ale tady vládne „gambian time“ a nikoho to nevzrušuje.
Asi po dvaceti minutách čekání se konečně objevuje trochu starší, ale na místní poměry solidně vypadající autobus. Vyjíždíme ze západní části Gambie směrem na východ. Z turistického pobřeží a chaotických měst na venkov, do přírody a větší divočiny.
Kolem se začínají míhat města nalepená na sebe, nízké zděné domky, ale i provizorní obydlí sbitá z plechu. Všudypřítomné jsou stánky s ovocem a arašídy, tržiště, dílny truhlářů, automechaniků, davy lidí v ulicích, změť hlasů, klaksony, prach a do toho chvílemi probleskuje i zelená krajina s palmami a baobaby.
Asi v polovině cesty je jedna větší přestávka, v improvizovaném bistru s jedním plastovým stolkem a polámanými židlemi si kupujeme bagetu s fazolovou náplní a čaj. Svačinu jím na kraji parkoviště, kolem mě se potulují kozy a hledají na zemi, jestli něco nezbylo i pro ně.
Města s otrokářskou pověstí
Krajina se začíná měnit, přibývá palem i baobabů a tradičních obydlí se střechou z palmových listů. Kolem šesté hodiny večerní jsme v místě zvaném Janjangbureh, které by mělo být centrem střední části Gambie. Za koloniálních časů bylo tohle město administrativním centrem a také se jmenovalo Georgetown.
Je nechvalně proslulé jako i jiná místa v Gambii otrokářskou minulostí, ale méně známé než město Jufureh, odkud by měl pocházet legendární Kunta Kinteh z románu Kořeny. I tady v Janjangbureh se nachází bývalá vězení pro otroky a za dobrovolný vstup vás zavedou do jeho ponurých útrob. Jak říká kolemjdoucí mladík: „S našimi předky se tady zacházelo hůře jak se zvířaty.“
Můžete se o tom přesvědčit na vlastní kůži, v potemnělém sklepení jsou na zemích řetězy a okovy ve kterých byli lidé drženi. Tady byla pro otroky přestupní stanice a dále byli převáženi po řece Gambii k Atlantiku. Nedaleko jsou také rozvaliny vysokých zdí prorostlých divokou tropickou vegetací.Pozůstatky tržiště s otroky. Ale dál po cestě na opačné straně také legendární strom svobody, traduje se, že komu z otroků se podařilo dostat se k tomuto stromu a dotknout se ho, tomu byla udělena svoboda.
Rychle se začíná stmívat, přes řeku Gambii není žádný most, přepravujeme se na loďce, v těchto místech je krásná příroda, můžete tady potkat opice, exotické druhy ptactva, a když máte štěstí, tak i hrochy.
Tichá noc africká
Během cesty plné výmolů to s námi háže ze strany na stranu, je tma, cesta je těžko přehledná, žádné pouliční osvětlení pochopitelně neexistuje. Venku se svítí baterkami a mobilními telefony. Ve vsi Manna se spí dobře, zvenku se ozývají jen zvuky exotické přírody, jinak je ticho, obloha je posetá hvězdami.
Druhý den ráno nám servírují attayu – silně slazený zelený čaj, který se tady často popíjí během dne, je to už určitá forma rituálu. Po vsi jdu pěšky, chci vidět tradiční kulatá obydlí a tady to není problém. Uvnitř jsou jednoduše zařízená, mají většinou jen postel, ostatní věci se skládají na podlahu nebo zavěšují na dřevěné tyče. Veškerý život opět probíhá venku.
Jsem psychiatr a kupodivu i tady na africkém venkově se na mě lidé obrací. Ukazují mi ženu, která v posledních týdnech nekomunikuje, je vystrašená, nevychází z domku, jen po nocích bloudí po vsi. Vyděšený obličej si zakrývá dlaněmi, je výrazně pohublá. Zjevně trpí psychózou, ale léky většinou nejsou dostupné a do nemocnice je daleko. Terapie tradičních léčitelů není účinná a o rozšíření mého oboru i sem by měli zájem.
Tajemné kamenné kruhy
Odpoledne jedu s jedním starším místním mužem na motorce na místní atrakci, Kamenné kruhy ve Wassu. Jezdí k nim i organizované zájezdy, ale dají se prohlédnout i v klidu bez přítomnosti dalších lidí. Nejsou ničím obehnané jako slavný Stonehenge, jsou nižší, mají červenohnědou barvu a pomalu zvětrávají.
Zřejmě měly souvislost s pohřbíváním, ale není to jisté. Musela je postavit vyspělá civilizace a jejich stáří, stejně tak i vznik a přeprava kamenů je dodnes záhadou. V oblasti tzv. Senegambie je podobných kruhů více.
Vracíme se zpátky k jedné ze škol, která spolupracuje s organizací Kola pro Afriku. Nahlížím do tříd, do hodiny matematiky nebo angličtiny. Děti se hlásí k tabuli, zapisují si do sešitů, jsou vděčné za to, že sedí ve třídě a nemusí pracovat na poli. Ale mají tu i školní pozemky. Také jsou vděčné za kola, která jim usnadňují dopravu do školy. Rozdávám jim po vyučování sešity a tužky, většina z nich má velké plány, chtějí být lékaři, učitelkami, novináři. Nadšení pro studium zatím mají. Snad jim vydrží a snad budou mít i příležitosti.
Všeho je nedostatek a momentálně není v místní nemocnici ani jediný lékař, pouze zdravotní sestry a bratři. Podle všeho si dokáží poradit a sami ordinují. I tady se musí umět improvizovat. Později večer se v nemocnici narodí dvě holčičky, jsou zdravé, stejně tak i jejich matky. Snad budou mít dobrý start do života, minimálně ženská obřízka je už v Gambii oficiálně zakázaná a nový prezident by si přál zlepšit postavení žen. Realita je často jiná, ale alespoň něco.
Kateřina Duchoňová
Autorka Kateřina Duchoňová pochází z Jindřichova Hradce a pracuje jako psychiatrička v Ústřední vojenské nemocnici Praze, věnuje se zároveň psychoterapii a částečně i výzkumu. Nabízí psychoterapeutickou pomoc také imigrantům prostřednictvím sdružení In Báze. Zajímají ji lidé z rozmanitých kultur, jejich příběhy a tradice. Pracovala jako dobrovolnice v západoafrické Guineji a během studia medicíny stážovala v nemocnicích v Egyptě a Libanonu. Je členkou organizace Wontanara, která se zabývá rozvojovou pomocí Guineji – především adopcemi na dálku. Zajímá ji literatura, cestování, historie, kultura, zvláště výtvarné umění, snaží se být užitečná ostatním v rámci dobrovolnických aktivit, je to vždy velkým obohacením i pro ni samotnou.
(Text vyšel na portálu Hedvábná stezka 6/2018)
Kola pro Afriku
V Gambii působí i česká organizace Kola pro Afriku, která umožňuje místním dětem dopravit se do školy na kolech.Díky velkým vzdálenostem jsou gambijské děti nuceny do školy denně chodit několik kilometrů, což je vyčerpávající a někdy jim to významně ztěžuje až znemožňuje další studium. Kola pro Afriku fungují na principech dárcovství, dobrovolnictví, spolupráce a vlastní iniciativy lidí.Kola se přepravují v kontejnerech lodí do gambijského Banjulu a odtud se dále distribuují do partnerských škol.Přeprava kontejnerem přitom tvoří finančně nejnákladnější část celé cesty kola. Do Gambie bylo již odesláno 18 kontejnerů s koly, nářadím a náhradními díly a bylo darováno více než 20 000 kol.Průběh projektu má starosti místní koordinátor a do Gambie pravidelně jezdí i čeští zaměstnanci, aby zkontrolovali průběh aktivit, upevnili spolupráci se školami i s místním ministerstvem školství.Během svého pobytu jsem měla možnost se na vlastní oči přesvědčit, že projekt funguje a děti jsou za možnost této dopravy do školy velmi vděčné, motivuje je to k dalšímu studiu a vzdělané lidi Afrika potřebuje nejvíce. Další informace o tomto projektu a možnostech pomoci najdete na stránkách : www.kolaproafriku.cz