Historie masopustních oslav má na Jindřichohradecku bohatou tradici. Téměř v každé obci byl závěr masopustu slaven i po několik dnů, přičemž průběh oslav byl víceméně analogický jako v jiných národopisných oblastech. Nechyběl průvod „maškar“, taneční zábavy a pohřbívání masopustu. Existovaly ovšem některé zajímavosti, ovlivněné především národopisným příslušenstvím k oblasti Blat a také vlivem německého obyvatelstva usídleného především v obcích na Novobystřicku a Lodhéřovsku.
„Maškary“ v Bednárci chodily o masopustním úterý dům od domu a zatímco jedna část bavila hospodáře, zbytek prolézal dům a koukal, co by kde našel k jídlu a k pití a odnesl s sebou. Po obchůzce se účastníci průvodu zapřáhli do saní a s chomouty na krku sváželi sousedy do hospody na zábavu, kde společně zkonzumovali jídlo a pití získané při obchůzce.
Kostelní Radouň byla proslulá masopustními průvody o pondělí masopustním. Za masky se oblékali nejenom muži, ale také ženy. Na neděli masopustní tancovali na zábavě jen svobodní. Ženatí tancovali jen tehdy, když jim svobodní nechali vytroubit sólo. Na pondělní zábavě, která byla naopak určena ženatým, museli všichni novomanželé zaplatit ženám kořalku
Masopustní průvod se v Kunžaku konal v úterý a končil na náměstí, kde byl stínán kohout a odehrávaly se různé hry. Například v roce 1883 to byla hra na Kozáky a Šváby. Kozáci popravili pannu, která hubila šváby a Švábi odsoudili ke smrti kozu, která natropila velkou škodu, neboť byla očarována.
V Lásenici hrála muzika po všechny tři masopustní dny. V neděli byla zábava pro starší ženaté a vdané a v pondělí pro všechny. Po vesnici chodily „maškary“ v čele s Bakusem, oblečeným do režného pytle, který byl vycpán hrachovinou a svázán u kotníků. Na hlavě měl paruku, černou čepici se střapcem a vousy ze lnu. Po vstupu do domu hlásil: „Nesem žalost, nesem smutek, že nám ten masopust tak honem utek. Masopust přestane, růženec nastane, jemine, domine, masopust je pryč! Smažte šišky a kobližky, ať jsou červený jak lišky, sami požívejte a nám taky dejte!“ Bakus měl v ruce dřevěný korbel a do něj mu hospodáři sypali mince. „Maškary“ běhaly po domě a s každým dováděly. Za svou návštěvu dostaly obilí, vejce, maso, špek, proso, kroupy a kořalku. Na taneční zábavě pro omladinu, kterou pořádaly ženy v úterý a začínala už ráno po deváté, stál u kapely stárek a vykřikoval: „Už je toho masopustu namále, komu my ty starý panny prodáme? Prodáme je do Záblatí Luhovi, dá nám za ně štyři špalky bukový. Prodáme je třeboňskýmu biřici, aby jimi vydlažďoval silnici. – Konec masopusta, každá kapsa pustá.“ V sále stál stůl s rozmarýnou, cínovým talířem a s lahví kořalky. Každá tanečnice, která se u stolu zastavila a napila se, musela na stůl položit zlatku. Bohaté selské dcery dávaly zlatek i více, aby bylo vidět, že jsou z bohatého gruntu. Na Popeleční středu se dopoledne chodívalo do Stráže nad Nežárkou do kostela na Popelec. Děvčata dopoledne máchala přízi v řece Nežárce a odpoledne se pochovával masopust. Ze slámy umně upletená mužská figura Bakuse byla vezena přes celou vesnici až na most. Tam ho bába s dědkem houpali a plačtivě naříkali: „Bakuse, cos zla natropils! Cos ženskejch si pod čepec přived! Cos soudků piva si skrz své břicho prohnal!“ Pak byl Bakus za vyhrávání flašinetáře a zpěvu pohřebních písní hozen bábou a dědkem do Nežárky. Bába s dědkem měli začerněné obličeje a ruce. V ruce měli hadry namočené v sazích, kterými utírali slzy „plačícím pozůstalým“. Ti se pak odebrali do hostince, kde pokračovala zábava až do večera.
V Nové Olešné trval masopust tři dny. „Maškary“ chodily v úterý a ve středu byly slaveny ostatky. V Rodvínově byl masopust v podobě oblečeného panáka házen do řeky Nežárky. Masopust ve Střížovicích se slavil ve dvou hospodách najednou. Hudbu tvořily nejprve dudy a housle a později plechy a klarinet. Před začátkem zábavy vyhrávali muzikanti před hospodou a svolávali tak obec na zábavu.
Ve Vlčicích trval masopust tři dny. V neděli se na zábavě neplatilo a v pondělí platila jen děvčata. Chlapci je brali po tanci ke stolu, kde byly na mísách rohlíky a láhev s kořalkou. Za pohoštění musela děvčata zaplatit, každá podle svých možností. Z vybraných peněz byla zaplacena muzika a zbytek se propil. V úterý chodili po vesnici chlapci s muzikou a dostávali obilí nebo len. Co dostali, to prodali a vydělané peníze použili na občerstvení v hospodě. Na Popeleční středu pak byl pochováván masopust, jehož součástí bylo točení kolem od vozu nasazeném na kůlu a zaraženém v díře, která byla vysekána v ledu pro pohřbívání masopusta. Někdy byl na kolo posazen vybraný mládenec, se kterým bylo točeno, dokud mu žaludek sloužil.
Na masopustě ve Vydří se tančilo po tři dny a děvčata platila vstupné za celý rok. Výše vstupného byla stanovena podle toho, jak byla tanečnice zámožná. Vybrané vstupné pak zaplatilo celou zábavu.
Součástí jindřichohradeckého regionu bylo v minulosti velké množství obcí s převahou německého obyvatelstva, kde probíhalo masopustní období podobně vesele jako v „českých“ vesnicích. Součástí oslav v „německých“ obcích byly stejně jako ve vesnicích „českých“ taneční zábavy, které začínaly na masopustní sobotu. Při prvním tanci, bylo důležité, aby dívka neseděla, protože pak by netančila ani ve zbylých dnech masopustu. Pokud se jí nepodařilo zatancovat si, musela se, pokud chtěla tancovat na následující zábavě, „vykoupit“ zaplacením „vkladu“ („Einlegen“). To znamená, že děvčata musela o pondělí masopustním složit mládencům peníze. Vklad byl zahájen v devět večer, kdy byl do sálu postaven stůl s ubrusem, dvěma svícny se svíčkami, talířem a lahví vína. Ke stolu si sedli čtyři nejdůležitější hospodáři z obce a po stranách stolu se postavili dva mládenci. Když začala hudba hrát, mládenci začali kolem stolu tancovat tanec „Einlegeländler“. Ta z děvčat, která měla s sebou nejvíce peněz, přistoupila k jednomu z mládenců a obtančila s ním dvakrát stůl. Za tento tanec pak položila peníze na talíř mezi svícny. Mládenec, který s ní tančil, jí za to nalil pohár vína. Ze získaných peněz se zaplatilo muzikantům, za sál a zbytek se projedl a propil. Tohoto zvyku se účastnili pouze svobodní. Po „vkladu“ následoval tanec pro ženaté. Někde byl „vklad“ obohacen o další prvky. Například v Lodhéřově přinesla svobodná děvčata do sálu na tyči navlečený věnec z chvojí, který byl ozdoben pestrými látkovými stuhami převážně ve žluté a modré barvě. Také v „německých“ obcích chodily o masopustním pondělí maškary, z nichž k populárním patřila především bába se strumou („Kropfawei“, spisovně Kropfweib). Další masky se prakticky nelišily od „maškar“ v českých průvodech. Stejně tak pohřbívání masopusta v podobě slaměného panáka probíhalo na Popeleční středu vhozením do vody.
Od druhé poloviny 19. století se na Jindřichohradecku rozvíjel průmysl, především textilní, a to přinášelo také změny ve způsobu života zdejších obyvatel. Následkem toho začaly mizet mnohé lidové obyčeje. Další z obyčejů zanikaly v období po první světové válce a zejména v padesátých letech 20. století. Přestože některé zvyky časem úplně vymizely, některé se byť někdy s delšími či kratšími přestávkami dochovaly. Důkazem toho jsou masopustní obchůzky „maškar“, které organizují obvykle místní hasiči, svaz žen či další společenské organizace a jíž se v průměru účastní na 30 masek. Průběh obchůzky je víceméně analogický.
Účastníci se scházejí obvykle v místním pohostinství či kulturním domě, kde probíhá líčení a oblékání masek. K zahájení dochází obyčejně před obecním úřadem, kde jsou všichni účastníci přivítáni starostou obce a získávají od něj povolení k průvodu. Poté masky procházejí obcí a za zvuků kapely navštěvují jednotlivé domy, tančí s „hospodářem“ a „hospodyní“, zvou na večerní zábavu a občerstvují se jídlem a pitím. Po cestě tropí kolemjdoucím různé „legrácky“, za které se musí zaplatit. Složení průvodů bývá velmi pestré. Vedle tradičních masek masopusta, medvěda s medvědářem, báby s nůší, smrtky, koníčka s jezdcem, klibny a dalších se setkáme také s pestrou paletou masek ovlivněných reklamou, populárními seriály, večerníčky, filmy, politickými událostmi a dalšími fenomény moderní doby. Jednotlivé masky konají své specifické činnosti. Tak například fotografové fotí, holiči holí, vojáci střílí z děla, policisté zastavují auta a chodce a udělují pokuty, lékaří léčí a cikánky hádají budoucnost. Všichni kolemjdoucí jsou samozřejmě pomalováni a postříkáni různými „vůněmi“ neurčitého původu. Po projití obce se masky setkají v hostinci, kde se koná taneční zábava. Někde jsou průvody obohaceny ještě o další prvky. Například v Jindřichově Hradci je v průvodu nesena basa, symbol veselí, která je na závěr na náměstí slavnostně pohřbena.
Mgr. Alexandra Zvonařová
Náhledové foto: Lukáš Šamal