Celá řada jindřichohradeckých měšťanských domů má kromě ozdobných štuků ve fasádách také figurální či reliéfní sochařskou výzdobu. Například výklenek ve fasádě domu č. p. 133/I v Panské ulici nabízel pohled na sochařský skvost.
V prvním patře totiž stála 1,2 metru vysoká pozdně gotická dřevořezba tzv. Pieta. Majitel domu drogista Ferdinand Hník věnoval muzeu původní sousoší v roce 1936 s podmínkou vytvoření jeho kopie, která bude do niky v patře opět usazena. Podmínku splnil spolek Přátelé starého Hradce, na jehož náklady byla řezbářem Tomaskem zhotovena. Tato „novodobá kopie“ se ve výklenku nachází dodnes a středověká Pieta se brzy stala nedílnou součástí muzejní sbírky. Od roku 2012 vévodí expozici věnované gotickému sochařství na Jindřichohradecku v kapli sv. Víta bývalého jezuitského semináře na Balbínově náměstí.
Původní barevně polychromované sousoší z Panské ulice patří mezi piety tzv. burgundského typu a jeho vznik pravděpodobně ovlivnily i pokročilejší umělecké proudy pronikající do prostoru střední Evropy převážně z Německa a Nizozemí. Nejcharakterističtějším znakem piet burgundského typu je expresivně pojaté, dopředu natočené bezvládně ložené Kristovo tělo se spadlou paží inspirované mystickým uměním a dobovou představou Krista jako mrtvého dítěte.
Naopak netypickým jevem odkazujícím na možnou domácí produkci je kuželová a ve hmotě kompaktní kompozice, připomínající kamenosochařskou práci. Celou figuru Panny Marie zahaluje volně splývavý plášť přetažený přes klín, který je v určitých místech až graficky řásněn. Pečlivého pozorovatele ihned upoutá klidný, jemně modelovaný výraz Marie se zastřeným, nepřítomným pohledem s lehce přivřenými víčky a drobnými sevřenými ústy. Obličej lemuje rouška a přes hlavu přetažený plášť. Neplasticky pojatý profil dřevořezby a oproti en face patrná ztráta lehkosti provedení řezby naopak poukazuje na možnost vzniku podle soudobé grafické předlohy.
Přestože byl tento typ piet v českém gotickém sochařství poměrně oblíben (můžeme jmenovat například západočeské Piety z Kadova a z Rokycan, Pietu z pražského kostela sv. Jakuba či jihočeské Piety z Borovan, Prachatic, Bílska nebo Bednárce), jedinou uchopitelnou analogií se stala jiná pražská Pieta z kostela sv. Ducha. Nejnápadnější shoda mezi nimi je pozorovatelná na měkce modelované Mariině tváři a jejím výrazu. I když se v pojetí vodorovně ležícího Krista stylově rozcházejí, obě sousoší zřejmě vycházejí ze stejného zázemí ovlivněného dolnorýnským, potažmo nizozemským uměním.
Jindřichohradecké sousoší datované do doby kolem roku 1500 patří i přes svou určitou nevyváženost mezi nejdůležitější ukázky gotického umění, které jsou v muzeu v současné době k vidění.
Jakub Valášek (Novum 2022/06)