Aktuálně

Šerifova zlatá rybka

Chytit zlatou rybku, přeju si, aby ulice v centru malého města vypadaly přesně jako na obrázku. Hodně stromů, dešťové záhony, lavičky a tak. Kdo by nevěděl, dešťové záhony se říká prohlubni na vsakování dešťové vody. Dřív se to normálně nazývalo příkop. Jenže to nezní dost inspirativně, osvíceně a ekologicky, takže máme „raingarden“.

Uživatelsky přátelská ulice

Jo a potom si taky přeju chodce, cyklisty a auta v rovnováze….ne ne prostě chci míň aut a víc místa pro lidi.

Míň aut říkáš?! Takové nápady může mít jedině pošahaná matka na mateřské v batikovaném hábitu!!

A taky, že jo…až na ten hábit. A nejen ta, ale třeba taky starší člověk, co už nemá takové reflexy na uskakování před autama. Anebo lidi, co se chtějí hejbat pěšky či na kole a přitom se trochu pokochat a ne si furt vozit zadek v autě a trávit mládí hledáním neplaceného parkovacího místa.

Povím k tomu takový příklad z každodenního života matky na mateřský. Jdeme nakoupit. Potřebujeme boty, ale tam mají z nařízení vlády zavřeno…tak třeba rohlíky. Čapnu dítě za ruku a vystrčím nos ze dveří, ale jen kousek, protože je velká šance, že mi ho nějaké auto hned ustřelí. Ačkoli je v naší ulici třicítka, míň než padesát tam nikdo nejezdí. Cestou do obchodu neustále mačkám malou ručičku. Chodníky jsou tak úzké, že okolo jedoucí auta vás zrcátkem málem plácají přes zadek. Chodník se rozšiřuje a malá ručička má za to, že nejlepší je celou cestu balancovat ve sněhulích na obrubníku. Už už to vypadá, že dostane zrcátkem za uši. Přecházíme. Přechod tu není. Tak fofrem rozhlídnout. Vlevo, vpravo, vlevo, furt něco jede, tak teď, ne, tak teď, taky ne. Hurá jdem. Chytím malou ručičku. Nee, není na ní rukavice. Ptám se, kde je rukavice. Ukazuje nešťastně doprostřed silnice. Následuje repete tam a zase zpátky. Přejít třikrát za sebou frekventovanou silnici s něčím co vyvine rychlost šneka a u toho čtyřikrát spadne, není jen tak, což řidiči dávají náležitě najevo. Ještě, že neumím odezírat, protože to vypadalo jako „ty K, nebo ty P, kam se se..š!“. Hurá jsme na náměstí, tam sice tolik aut nejezdí, ale o to víc jich tam parkuje. Hledat metr vysokou figurku, která se slovy „přece jenom oběhnu sloup“ zmizí mezi parkujícími auty, není zrovna velká pohodička. A tak ručičku nepouštím ani v údajné pěší zóně. Jediné štěstí, že v obchodě mají košíky, kam figurku posadím, a na chvíli je klid. Nákup se do batohu samozřejmě nevejde, zbytek čapnu do ruky, do druhé malou ručičku a stejným stylem za doprovodu padajících rohlíků jdeme domů. A já si slibuju, že příště taky pojedu autem…i do masňáků pro housky…jako všichni ostatní. Bude to rychlejší a taky…bezpečnější.

Často se mluví o tom, jak je naše město opravdu velmi bezpečné, nikdo na vás nevyskočí z křoví, všude jsou kamery, ale já si tady vůbec v bezpečí nepřipadám právě kvůli autům a lidem co raději dvě stě metrů popojedou, protože je to pohodlnější a mají jistotu, že je někdo jiný nepřejede. Vypadá to jako fór, ale je to začarovaný kruh, který se točí čím dál rychleji. Znám spoustu lidí, třeba zrovna těch matek na mateřské, které raději pojedou bezpečně autem, než aby se s dětmi v hustém provozu přesouvali pěšky. Pro rozveselení přidávám fotku naší nejvíc nejpěšejší zóny Panské ulice.

Pěší zóna v Jindřichově Hradci v dopravní špičce

Načež si zase ale říkám, že kdyby město bylo přece jenom víc pro lidi než pro auta, tak by těch aut možná bylo nakonec trochu míň a jezdili by malinko pomalejc. Kdyby se nedělala pořád nová a nová parkovací místa na už tak přecpaných ulicích, potom by možná víc rodičů posílalo svoje děti pěšky, protože by se nemuseli bát, že jim ratolest přejede blázen, který nervózně hledá parkovací místo před školou. A kdyby bylo město víc pro lidi, tak by třeba i ti co si furt vozej zadek dostali chuť jít deset minut do práce pěšky, pěkně po širokém chodníku, pod korunami stromů, kávu do kelímku….

…No a v tom zazvonil budík. Vstávej, vstávej! Napadlo hromadu sněhu, musíš odhrnout auto. Honem, ať najdeme volný místo, kdo by těch pět minul chodil pěšky v takovým počasí….Díky rybko!

Michaela Zudová

Zelenej šerif nosí kolty proklatě nízko, je to tvrďák, neohrožený strážce veřejných prostranství a neúnavný bojovník za jejich zkulturnění. Má oči otevřené a píše o tom, co vidí, s ledovým klidem dá neotřele najevo, kdo se kde úplně utnul a stejně tak, co jeho oku lahodí.

Proto je nám ctí našim čtenářům oznámit, že dobrodružství Zelenýho šerifa jsou od začátku listopadu 2020 pravidelně součástí Hradeczije.cz.  Zelenej šerif je tu a s ním přichází zákon!

Předchozí články Zeleného šerifa:

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít