Závěrečná umělecká výstava letošního roku začne netradičně v sobotu ve dvě hodiny odpoledne v křížové chodbě bývalého minoritského kláštera v Muzeu Jindřichohradecka a představí uměleckou tvorbu PaedDr. Jana Svobody (*1955), absolventa oboru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze u doc. Zdeňka Sýkory, který po ukončení studií pracoval jako učitel výtvarné výchovy, krajský metodik výtvarné výchovy či odborný asistent katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
V roce 1995 se přesunul do Bechyně, kde je dodnes ředitelem základní umělecké školy sídlící ve starobylém františkánském klášteře. Jako její ředitel a zároveň lektor připravil během své pedagogické činnosti mnoho studentů keramické školy na studia na vysokých uměleckých školách. Zároveň organizoval filmové a umělecké víkendy či letní mezinárodní workshopy, na které postupně zval své známé z řad předních českých výtvarníků a experimentálních hudebníků. Klášter tak navštívil například scénárista a režisér Petr Jarchovský, z výtvarníků a hudebníků Michael Delia, Petr Nikl, Martinové Zet, Janíček, Velíšek, z Brna dorazili Marián Palla a Petr Kvíčala. Kromě toho se stále věnuje se svou ženou Martinou vytváření koncepcí a realizací dětských doprovodných programů a expozic pro děti například pro Pražské Quadriennale, Deset století architektury, Příběh Pražského hradu nebo Litomyšlení.
Asi nejlépe definoval volnou tvorbu Jana Svobody krátkým textem nedávno zesnulý malíř Jaroslav Malina: „Řekněme, že volná tvorba Jana Svobody je převážně centristická, nejenom v kompozici, ale hlavně v myšlení. Centristická, tedy koncentrovaná do středu, k němuž míří vše, trefa na střelnici stejně jako hledání absolutna. Středem dění, myšlení, bytí je soustředěnost do bodu, jenž může mít banální podobu nalezeného předmětu, k němuž má J.S. vždy hluboký osobní vztah, nebo podobu zhmotnění duchovního náboje Vánoc, Velikonoc, Svatozáře či Ukřižování. Svobodova malba je zklidňující, svou podstatou tradiční, kultivovaná ve vrstvení lazur i past, bravurně kladených na plátno či dřevo klasicky plošného obrazu, jenom ten světelný náboj, zapomenutý čas a zpochybňovaný prostor, vyjevující se až po delším pozorování, nenechává pozorovatele zcela v klidu. Převážně monochromatické kompozice občas vybuchnou rasantnější barevností, pečlivě promalovaná plocha voskopryskyřičných lazur a pigmentů je narušována autentickými prvky reality, kamenem, špejlí, zavařovací gumou (předměty osobně zažitými), jindy se plocha plátna či papíroviny pokrývá pouhým grafitem, připomínaje paměť kovu a tato mementa paměti jsou téměř vždy ve středu nebo ve středové, ať už vodorovné či svislé linii.
Jan Svoboda svým školením – ze skvělých učitelů připomeňme především Zdeňka Sýkoru, i svou ustavičnou praxí je velmi dobře obeznámen s trendy současného umění, často rád mluví o vztahu ke konceptuálnímu umění. Tento vztah se nejvíc projevuje v prostorových variacích relikviářů, vzorníků, plotů, zbytkových či odložených materiálů, na něž však nelze zapomenout. Přesto bych jej mezi konceptuální umělce neřadil – jeho volná tvorba po svém podobu současného světa neguje, konceptuální vcítění se do jeho chaosu je distanční… Možná, že jeho práce ve škole v prostorách bechyňského františkánského kláštera, bydlení v krásné secesní vile v Sudoměřicích, již s takovou láskou a péčí renovuje, možná že to vše mu dovoluje udržet si tento nadhled. V praktickém životě je Jan Svoboda stále velmi pilný, úspěšný v pedagogické praxi (mnoho současných mladých umělců prošlo ve svých počátcích jeho školením) i v různých interaktivních projektech, výstavách, instalacích, performancích. I tyto zkušenosti jej zajisté vedou k tomu, že někdy opouští klasickou plochu plátna a pohrává si s trojrozměrným objektem a prostorem. Jeho volná tvorba, jeho malba, je výraznou protipolohou těchto multimediálních forem. Nevyžaduje přímou aktivní účast pozorovatele – diváka, setrvává v klidu své soustředěné kontemplace, nevnucuje se, neútočí. Ale nelze ji přejít bez povšimnutí, její duchovní rozměr vám nedá spát, světlo, unavené i probuzené v čase minulých prostorů stále vyzařuje do našeho prostoru dneška.“
Věřím, že tento krátký text bude nápomocen k proniknutí do díla pedagoga a umělce, jehož obrazy a instalace budou veřejnosti představeny do 28. října v Muzeu Jindřichohradecka, jmenovitě v křížové chodbě a Soukenické kapli bývalého minoritského kláštera.
Jakub Valášek