-0.2 C
Jindřichův Hradec
19.03. 2024
Články

Umělecká výzdoba budovy České spořitelny (Jindřichohradecké sochy a památníky)

V pomyslné časové přímce se seriál věnovaný jindřichohradeckým sochařským památkám dostal až k roku 1989, tedy do doby, kdy se po více než 40 let znovu změnil totalitní režim a po jeho pádu se do Československa vrátila demokracie. Krátce na to se rozdělil společný stát Čechů a Slováků. V tomto období vyrostla v Jindřichově Hradci asi nejrozporuplněji přijímaná stavba, která přes své znatelné kvality budí rozpaky a rozpoutává debaty i dnes.

Jedná se o budovu České spořitelny a její pobočka, i když v menším, v ní sídlí dodnes. Sídlo spořitelny vyprojektoval pražský architektonický ateliér Héta, jmenovitě dvojice akademických architektů: Vladimír Štulc (1944–) a Jan Vrana (1944–). Pro budovu byl vybrán prostor na hranici městské památkové zóny, který vznikl zbouráním tří domů z 19. století, naproti místní dominantě v podobě františkánského kláštera. Hmota spořitelny ustoupila za frontu okolních domů a uzavírá tak nedokončené „náměstí“. Samotný návrh byl koncipován tak, že diagonálně položenou hlavní halu obklopila čtyři křídla, jejichž měřítko odpovídalo výšce okolní zástavby. Horizontálně ložený vnější obklad, rovná atika a další architektonické detaily by měly napomáhat zasazení budovy do okolního kontextu města.

Tento návrh ovšem vzbudil rozpory již při svém vzniku. Například známý jindřichohradecký malíř Antonín Málek, tehdy pobývající v USA, se velmi razantně do této diskuze vložil v roce 1991, kdy se plánoval zbourat i čtvrtý dům na rohu ulic Klášterské a Nádražní. Nakonec se i přes všechny tyto výtky a nesouhlasy realizace uskutečnila a v říjnu roku 1994 byla pobočka České spořitelny slavnostně otevřena.

O uměleckou výzdobu se zasloužili tři významní výtvarníci: akademičtí malíři Jiří Sopko (1942–) a Aleš Lamr (1943–) a sochař Jasan Zoubek (1956–).

Zoubkova díla zaplnila hlavně okolí budovy. Jedná se o kamennou fontánu, sloupové hodiny, dvojici nízkých, horizontálně ložených sochařských instalací a řadu kamenných prvků. Jednu z instalací umístil vlevo před budovu a druhou, v podobě stylizovaných „lachtanů“ na volné prostranství směřující do Kmentové ulice. Při jejich vzniku se celou dobu pohyboval na pomezí sochařství a užitého designu. Sochař nejen použil různé druhy kamenů a různé struktury jejich povrchů, ale také kombinoval kámen s kovem. Nejvíce je to znatelné na fontáně v podobě rozděleného kruhu, kterým v ose prochází nerezová linka s tryskou. Nelze než doufat, že si vzhledem ke svým nesporným architektonickým a uměleckým kvalitám „zebra“, jak jí místní obyvatelé díky stylu exteriérového obložení nazývají, nakonec své fanoušky přece jen získá.

Jakub Valášek (NOVUM 07/2021)