Osvětlení ulic a veřejných prostranství. V současnosti naprosto samozřejmá věc ve všech českých, moravských a slezských městech. Jenomže ještě před dvěma staletími to nikterak rozšířená záležitost nebyla. Jen ve velkých městech bychom dříve mohli najít předchůdce pouličního osvětlení. Na frekventovaných komunikacích a významných budovách se používaly napřed ohně v železných pánvích, posléze smolné louče, lojová svítidla a olejové lampy.
A jak to bylo u nás v Lomnici? To nám trochu napoví dochované písemnosti ve fondu Archiv města Lomnice nad Lužnicí, který se dnes nalézá ve Státním okresním archivu v Jindřichově Hradci. Podle zmíněných archivních materiálů se Lomničtí dočkali jednoduchého pouličního osvětlení v průběhu první poloviny 19. století. C. k. zemské gubernium v Praze již v roce 1828 požadovalo po městských magistrátech a představených městysů na území Českého království předložení účtů za osvětlení tamějších městských ulic. Statistické výkazy měly posloužit k tomu, aby gubernium coby ústřední státní úřad v Čechách vědělo, jak se osvětlení ulic a náměstí rozšiřuje. Lomnický magistrát začal tuto výzvu řešit opožděně, až po písemném upozornění třeboňské vrchnosti ze dne 26. prosince 1835. Město Lomnice posléze doložilo, že od října 1838 do března 1839 utratilo za dodaný olej, potřebný k osvětlení zdejších ulic, 31 zlatých 54 krejcarů. V pozdějším období se radnice o osvětlení nestarala sama, nýbrž svěřovala tuto údržbu a péči soukromníkům. Magistrát města Lomnice (Magistrat der Stadt Lomnitz) uspořádal dne 29. října 1841 veřejnou dražbu o pronájmu osvětlení ve městě Lomnici na rok 1842 („Verpachtung der Beleuchtung in der Stadt Lomnitz für das Jahr 1842“). Zprávu o konání licitace oznámil měšťanům bubeník. Pachtýř byl povinen zajistit rozsvěcovače lamp a obstarat řepkový olej do lamp. Za nájemcem šly i náklady spojené s případným poškozením veřejného osvětlení. O pronájem tehdy projevili zájem Václav Šula, Jakub Skamene, Jan Gortana a Josef Spěvák. Nakonec uspěl Skamene, neboť radním nabídl nejnižší náklady na zajištění městského osvětlení. Za hodinu světla požadoval 12 krejcarů. Dražit se začalo na 14 a půl krejcarech. V Lomnici tou dobou fungovalo pět luceren. Tři z nich musel Skamene udržovat v chodu od šesté hodiny večerní až do devíti hodin. Další dvě, umístěné na radnici, svítily až do desáté hodiny. Tyto rekvizity patřily k městskému majetku. V letních měsících se ovšem lampy rozsvěcely jen na hodinu. Tehdy se používaly buď obyčejné lampy na půl lotu oleje anebo tzv. argandické lampy, které vymyslel švýcarský matematik Jean-Robert Argand (1768–1822). Do tohoto druhu luceren se vešlo jeden a půl lotu oleje. Jeden vídeňský lot odpovídal 17,5 gramům.
Vrchní úřad panství Třeboň v březnu 1843 seznámil lomnický magistrát s návrhem guberniálního nařízení ohledně pronájmu veřejného osvětlení ve všech českých městech. Podrobná norma sestávala ze dvou částí. V první části se v osmi bodech řešily podmínky dražby. Druhá část v sedmnácti paragrafech uváděla povinnosti a práva pachtýře městského osvětlení.
Tak tedy vypadalo a fungovalo dle dochovaných archivních materiálů nejstarší řádné osvětlení lomnického rynku a přilehlého okolí.
Autor: Pavel Koblasa (Lomnické listy 2023/02)