Šerif brousí pilu

Tentokrát nebudu psát až tak o Hradci, ale na příkladu jiných měst chci ukázat, do jaké patové situace se dostáváme při obnově zelených ploch. Ono už vůbec samotné slovo obnova působí v souvislosti se zelení na některé lidi jako rozbuška.

Jak jako obnova? To se všechno vykácí? Už nebude stín? „Ale bude paninko, jenom vy tu už možná nebudete“…A tak raději používáme slovo revitalizace čili znovuoživení. Působí víc vědecky, ale jinak znamená totéž. Nebezpečné, neperspektivní a jinak nežádoucí keře, stromy, lavičky, koše a cesty se odstraní a doplní novými stromy, keři, lavičkami a cestami, které konečně povedou, kam potřebujeme. Nějak se tady totiž pozapomnělo, že zeleni a parkům se minimálně padesát let nikdo nevěnoval. Stávající stav se bere jako normální. Ne, není to normální. A taky není normální, aby se při jakémkoli zásahu do zeleně okamžitě zformovala parta lidí, schopná hodit vidle a rozložit i dlouhodobě a poctivě připravované projekty….i když u nás v Čechách to normální vlastně je. Tady nikoho nic nezajímá do doby, než se rozvrčí pily. Umíte si něco podobného představit i v jiných situacích? Tak třeba petice proti nové kanalizaci, vodovodu nebo silnici. „Po téhle silnici jezdím od roku 1970, tu mi nikdo předělávat nebude! Že je samá díra? Tak to vobjedu.“

S přístupem „to je ještě dobrý, tak to tady trochu votentujem a je to“, se setkávám pořád. Naštěstí se už začínají objevovat města, co objevila, že kromě silnic mají taky zeleň, a že by s ní bylo dobré něco dělat, dokud ještě nějaká je. Pokud jsou to rozumná města, nechají si nejdřív zpracovat studii, která prověří v jakém je jejich zeleň stavu, a potom začnou od nejhorších míst situaci napravovat. A za takových 30-40 let z nich budou zelené oázy s perspektivními stromy. Že je to za dlouho? Jo, je. Ale zase co budou mít tou dobou města, která na obnovu zeleně rezignovala, protože „stín dnes“ je nejvíc? Rozpadlé parky a chaoticky nekoncepčně rozsypané stromy na místech, kam se zrovna vešly. Pokud se vůbec někam vejdou, protože bez koncepce, plánu a trvalého tlaku je většina stromů převálcovaná technickou infrastrukturou.

Jedním z takových osvícených měst jsou Slavonice, kde na systému zeleně pracují už několik let. Vznikla studie zabývající se sídelní zelení a na ní navázaly projekty konkrétních opatření. Celé pod vedením zkušených odborníků. Pomalu se vše začíná překlápět do realizace a bum….najednou si toho lidé všimli. Účelově se vytrhávají informace z kontextu a celá stabilizace zeleně se zdrcla na diskuzi o vykácení dožívající březové aleje, která tady přece ještě 20 let mohla dělat stín. Přičemž bříza je krátkověká dřevina a kolem padesátých narozenin se začíná rozpadat.

V podobné situaci je i park Dukelská v Českých Budějovicích, který vzešel z architektonické soutěže a byl prezentován i projednáván s veřejností velice dobře. Přesto se objevili odpůrci kácení, kteří se ohánějí tvrdými daty. Kácet se má 38 dřevin. Že dvacet z nich jsou různé keře a keříčky, které se možná dají vytrhnout rukou a odnést v tašce, a pouze 18 dřevin jsou stromy, je věc druhá, kterou se v jejich prohlášení už nedočtete.

Na lidi totiž nejlépe funguje manipulace strachem, jak jsme se přesvědčili i u nás v Hradci. Komu se podaří přesvědčit veřejnost, že jakékoli kácení ve městě je špatné, nové stromy díky oteplování planety stejně nevyrostou a konec konců se všechno stejně dělá jen pro peníze, které si rozdělí nenasytní projektanti a realizační firmy, ten má vyhráno a zeleň se obnovovat nebude. Důležité je ale říct, že město není příroda. Zeleň ve městě je vytvořená člověkem pro lidi, a aby dobře plnila svojí funkci, musí se o ni dbát. Tím nemyslím jen nekonečné udržování dožívajících stromů pomocí všelijakých řezů, ale taky promyšleným kácením a sázením, protože kdo chce sázet, musí taky kácet. Je škoda, že se lokálním politikům nedaří nebo nechce lidem vysvětlovat výhody, které jim mladé stromy a nově upravené veřejné prostory přinesou. Ti nejodvážnější komunální politici se za svoje rozhodnutí postaví a dokážou ho obhájit. Ti méně odvážní před sebe vystrčí projektanty, ať to vysvětlí. A ti zbabělí řeknou, jak oni přece nic kácet nechtějí stejně jako lid, a že to na ně ušili ti prohnaní architekti. Tím se nastavuje nebezpečný precedens, který vede k tomu, že zeleň ve městech už nenavrhují odborníci, ale odpůrci kácení. To můžou být lidé vzdělaní v rozmanitých oborech, které spojuje především spasitelský syndrom. A společnou mají ještě jednu věc. Je jim úplně fuk co se s takovým parkem v budoucnu stane. Sledují jediný cíl. Nesmí být pokácený žádný zdravý strom. O zdraví stromu rozhodují zase oni, zpravidla podle toho jak vypadá pařez. Diagnostika je prostá. Pokud není pařez skrz naskrz prohnilý, byl pokácen zdravý strom.

Ono to skoro vypadá, že do stromů může dělat každý, protože všichni doma máme přinejmenším kaktus. Co Čech, to zahradník, hokejový trenér, epidemiolog, a tak. Přitom zeleň a stromy jsou věc extrémně citlivá, vývoj plně funkčního stromu trvá desítky let a práce se stromy musí být důkladně promyšlená v horizontu mnoha let dopředu. Nejde udělat v parku jakýkoli zásah a pak to nechat padesát let svému osudu. Práce se zelení ve městě je nikdy nekončící kontinuální proces. Park není statický objekt, který se udělá, a hotovo. Je to děj, jako divadlo nebo film.

Tak přeju Slavonicím, Budějicím a ostatním městům, kde mají při obnově parků navrch antikáceči, aby jejich příběh skončil happy endem třeba jako v klatovských Vrchlického sadech.

Michaela Zudová