Určité hospodářské oživení nastalo na počátku druhé poloviny 19. století zrušením roboty a stavbou železnice Praha – Vídeň. Stanice zde byla otevřena roku 1876. Naděje v hospodářský rozmach přineslo i zřízení státních úřadů.
V roce 1850 se stala Lomnice sídlem okresního soudu, který zde setrval až do roku 1949.
V letech 1855-1868 zde byl i smíšený okresní úřad a v období 1895-1928 také samosprávný okres lomnický. Přesto druhá polovina 19. století pro Lomnici a celé Lomnicko znamenala hospodářskou stagnaci, která se mimo jiné projevovala houfným stěhováním lidí do ciziny. Nejen z Lomnicka, ale z celých jižních Čech, odcházely především do Vídně a do Ameriky nejchudší a často kvalitní pracovní síly, které se domů již nikdy nevrátily. V souladu s pomalým rozvojem ekonomickým byla úroveň společenského a politického života ve městě a okolí.
Poslední čtvrtina devatenáctého století přinesla založení jen několika spolků. Mezi nimi Měšťanská a Řemeslnická beseda (1892), ochotnický spolek Tyl a hasičský sbor (1879) patřily k nejaktivnějším a sehrály v příštích desetiletích významnou roli při organizování společenského a kulturního života města.
Roku 1898 byl založen Sokol. Důležitou událostí pak bylo zřízení děkanství (1899), což silně pozdvihlo prestiž města. V následujících letech se rozvíjela Lomnice nad Lužnicí podle možností, které jí dávala její poloha a vývoj celé společnosti.
Řada lomnických občanů položila životy v obou světových válkách. Jejich památku si město připomnělo stavbou dvou pomníků, kde jsou uvedena jejich jména. Koncem německé okupace prožilo město strašlivý zážitek, kdy jen přibližující se ruská fronta zachránila obyvatele před strašlivým masakrem. Přesto byl umučen František Sochor. Jeden z těch, jež odzbrojovali ustupující německou soldatesku.
Po osvobození bylo nadějné nadechnutí v mírových dobách stejně jako jinde zadrženo rokem 1948. Ačkoliv většina obyvatel volila komunisty, ukázalo se, že to nebyla pro město dobrá volba. Město začalo stagnovat. Místo toho, aby upevňovalo svůj městský charakter, začalo připomínat spící ves. Nakonec, bylo administrativně rozhodnuto, že od roku 1960 již Lomnice nebude ani městem. Tak se dostalo toto místo na nejnižší příčku, na které kdy za dobu své existence bylo.
Teprve po roce 1989 se podařilo představitelům obce získat pro Lomnici nad Lužnicí její stará práva. Ve středu dne 29.6.1994 přijali v budově Českého parlamentu představitelé Obecního úřadu dekret o tom, že do Lomnice nad Lužnicí se vrací po 34 letech opět město. Tento titul, který byl Lomnici udělen samotným českým králem Václavem IV. Lucemburským, nabyl opět svého významu.
Dne 18.2.1998 získalo město nový prapor a potvrzený historický znak.
Popis městského znaku
Znakové privilegium města Lomnice nad Lužnicí se nedochovalo. Prvotně mělo na své pečeti snad jen čtyřhrannou třípatrovou věž provázenou po stranách liliemi. Vilém z Landštejna přidal koncem 14. století stříbrnou růži nad střechu věže. Oficiální popis dnes užívaného znaku: „Na červeném štítě stojí čtyřhranná třípatrová stříbrná věž, viditelná ze dvou stran. V přízemí má směrem k levé straně bránu a v patrech okna na obě strany. Střecha je sedlová, černá se zlatými makovicemi. Po obou stranách věže je po jedné zlaté lilii a nad věží je stříbrná pětilistá růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky.“
Popis městského praporu
List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, červený a bílý v poměru 1:2:1. V červeném pruhu je uprostřed bílá růže se žlutým semeníkem mezi dvěma žlutými liliemi, jejichž osy jsou na čtvrtinách dělky listu. Poměr šířky k délce listu je 2:3.
Zdroj: Město Lomnice nad Lužnicí – Zpracoval: PhDr. Václav Rameš
Předchozí části:
- Lomnice součástí schwarzenberského panství
- Povýšení na město a rozvoj rybníkářství
- Lomnice součástí schwarzenberského panství