16.4 C
Jindřichův Hradec
13.04. 2024
Výstavy

Stanislav Maxa: 3 x 20 | Muzeum fotografie a MOM

Stanislav Maxa: 3 x20  – vernisáž výstavy v Muzeu fotografie a MOM (výstava potrvá do 22. září)

Výstava nabídne návštěvníkům tři témata, kterými se autor nejvíce zabývá.

Město

Jindřichův Hradec jsem začal fotit po roce 1989, kdy mě nadchly a inspirovaly nové pohlednice Prahy od fotograficko-vydavatelské dvojice Kincl-Hauner, která přinesla čerstvý vítr do světa českých pohlednic. Tehdy jsem procházel město a hledal nejvhodnější místa pro ideální záběry, které by vypadaly pěkně a zároveň naše město charakterizovaly. Lezl jsem po půdách, šplhal po střechách a věžích. V té době jsem pracoval s fotoaparátem Pentacon six, přístrojem na svitkový film se čtvercovým formátem 6×6 centimetrů.

Portréty

Lidi jsem začal fotografovat až s příchodem digitální techniky. Zajímavé tváře jsem vnímal i dříve, ale až s možností okamžité kontroly pořízených záběrů jsem se odvážil je portrétovat. Ve své tvorbě se snažím zachytit lidi, převážně ženy a dívky, v jejich přirozené kráse. Portréty jsou v některých případech až jednoduše přímočaré, se snahou ničím nekomplikovat a nerozmělnit neopakovatelnou krásu tváří.

Fleky

Tajemný a některým z nás  skrytý svět fantazie, plný roztodivných tvarů, postav a tváří jakoby z jiné dimenze, nám chce předat své poselství o kráse, fantazii a o různorodosti a rozmanitosti světa. Hledám  estetické a poetické věci i tam, kde si jich jiní lidé nevšimnou a kde by je ani nečekali. Někomu se může zdát, že na fotografiích vidí opravdu jen skvrny, opadanou zeď, nebo rozpraskaný asfalt. Pokud se na ně ale pozorně zadíváte, věnujete jim chvíli svého času a povolíte uzdu své fantazie, možná v nich najdete to, co já. Možná uvidíte něco úplně jiného… A to bude také moc fajn!

 

Fotograf Stanislav Maxa se narodil v Jindřichově Hradci. V deseti letech mu dědeček půjčil svůj fotoaparát, dvouokou zrcadlovku Rolleicord, kterou nafotil první snímky. A právě v té době se zrodila láska k fotografii.

Po ukončení ZŠ odešel do Prahy za dalším vzděláním. Praha ho okouzlila, navázal tu nová přátelství, zažil mnohá dobrodružství,  zde si také pořídil Praktiku. Fotoaparát, který tehdy měli skoro všichni nadšenci jeho věku.  A zájem o fotografování se začal proměňovat ve vášeň. V roce 1992 se do rodného města vrací. Jindřichův Hradec má rád, považuje se za patriota, jeho osud a vzhled mu nejsou lhostejné.

V roce 1994 začal vydávat své fotografie Jindřichova Hradce na pohlednicích. Do dnešního dne vydal přes čtyřicet motivů v několika desítkách tisíc kusů. Několik pohlednic nafotil a vydal také pro Třeboň, Telč, Červenou Lhotu, Bechyni a další místa. S příchodem mobilních telefonů se zabudovanými fotoaparáty a stále se zvyšujícím poštovným sláva pohlednic zvolna pohasíná.  Jeho zájem se postupně obrací k tvorbě portrétních fotografií. Posledních pár let ho také těší fotit opadané zdi, rozpraskaný asfalt, různé skvrny, prostě  „fleky“ jak on sám říká. Má radost z nečekaných objevů, které díky své fantazii nalézá.