18.7 C
Jindřichův Hradec
3.10. 2023
Články

Tajemství starého sekretáře | Otevřená OKNA

 

Motto: „Mějte slitování a buďte zodpovědní jeden za druhého. Kdybychom se to naučili, byl by náš svět mnohem lepším místem“ Morrie Schwartz

Vcházím do starého domu, který už léta nikdo neobývá. Dům je protkaný pavučinami, ale působí dojmem, že jeho poslední obyvatel odešel nedávno. Vzhledem k více než stoleté historii celého areálu, ke kterému dům patří, je odchod pana Karla Spitzera opravdu nedávnou událostí. Ostatně – neodešel zcela. Jeho urna spolu s množstvím časopisů National geographic v angličtině trůní na stole v kdysi parádním salonu. Je tady ve svém – mezi časopisy a odbornými knihami, v domě, který měl moc rád. Procházím domem kdysi zámožné a pracovité židovské rodiny. Dům, který postavili a obývali dva bratři s rodinami, kteří se do Jindřichova Hradce přistěhovali z Vídně. Jejich otec zde koupil továrnu od Hugo Kupfery a spolu se syny se pustil do podnikání. Dařilo se jim. K výrobě kovodílů přidali výrobu perleťových knoflíků. Za první republiky zaměstnávali až 150 lidí. Bratři založili rodiny. Dům vydává své zvláštní tajemství – dvě ložnice ze třicátých let. Zřejmě zde žily obě rodiny. Jeden bratr měl rodinu čistě židovskou – nikdo z nich se nevrátil z koncentračního tábora.

Druhý bratr žil ve smíšeném manželství. To mu zřejmě zachránilo život. Do Terezína šel v poslední vlně. Manželka – katolička spolu s malým synem Karlem, zůstali doma. Karel sice musel nosit židovskou hvězdu, ale vzhledem k nízkému věku nebyl deportován. Provoz v továrně byl uzavřen v roce 1941. Po válce se otec k rodině vrátil. V roce 1946 se narodil druhý syn Jan (Říkám mu soukromě „dítě zázraku“. Neboť – kolik židovských dětí se narodilo v roce 1946?) Rodina znovu zahájila výrobu perleťových knoflíků. Leč komunistický režim zamezil v roce 1949 přísunu perleti. Továrna je znovu zavřena. V roce 1950 je nuceně pronajata družstvu Vzájemnost, které se zabývá masnou výrobou. Smlouva uvádí, že majitelům nebude vypláceno žádné nájemné, ale továrna bude upravována k účelům masné výroby. Stalo se tak. Majitelé byli bezmocní. V roce 1957 byla továrna vyvlastněna. Starý sekretář vydal dokumenty i dopisy paní Anny Spitzerové. Ve složce s nápisem „History of factory“ je řada dopisů, kterými paní Anna hájila majetek své rodiny. Marně. Také bojovala za svého manžela – žádala pro něj úřednické místo, neboť se vrátil z koncentráku s podlomeným zdravím. Marně. Leo skončil jako invalidní důchodce, paní Anna jako dělnice v drůbežárně a z rodinné vily přihlíželi proměnám své bývalé továrny. Nejdříve masná výroba, pak pekárna a cukrárna. Oba nadaní synové studovali. Z Karla se stal významný entomolog, člen akademie věd. Jan v roce 1969 emigroval do Anglie, kde vystudoval fyziku a stal se učitelem na vysoké škole. V současné době žije v Severní Karolíně.  Karel rodinný majetek v devadesátých letech restituoval a pronajal firmě, která podnikala v oblasti vody a topení. Firma továrnu opustila v roce 2011. Od té doby majetek chátrá. Zarostl náletovými dřevinami, zešedl, opršel. Nicméně vila postupně vydává stopy svědectví o životě pozoruhodné, nadané a pracovité rodiny, o historii místa. S úctou se dotýkáme starých plánů, nákresů, dopisů. S úctou se seznamujeme se zápasem paní Anny o udržení všeho, co kdysi tvořilo rámec jejího života. Života tvrdě zkoušeného, který v každé své části musel čelit velkým tlakům. A přejeme si stopy jejich života zachovat a dát jim novou náplň….. Aby byl náš svět lepším místem, než krutý svět části dvacátého století….

Drahomíra Blažková