Fond Ema Destinnová dokumentuje život a umělecké působení jedné z nejvýznamnějších českých pěvkyň (1878–1930), jež téměř třetinu života prožila v nedaleké Stráži nad Nežárkou. Pěvkyně, proslulá svým nekonvenčním vkusem, zaplnila celý strážský zámek rozsáhlými sbírkami knih, starožitností, keramiky a porcelánu, obrazů, hudebních nástrojů a různých kuriozit.
Po její smrti odkoupilo v roce 1934 jindřichohradecké muzeum od manžela Josefa Halsbacha některé předměty z její pozůstalosti a část vybavení zámku, které vytvořily základ současného fondu. Rozšířily jej další akvizice od příbuzných a známých, převážně z regionu. Část fondu získalo muzeum také darem od Společnosti Emy Destinnové. Pozůstalost pěvkyně je dnes zařazena i v jiných fondech muzea (např. nábytek, obrazy, hodiny, porcelán a keramika).
V současnosti fond Ema Destinnová čítá více než 900 položek, časově pokrývajících především druhou polovinu života pěvkyně a zahrnuje např. rozsáhlou korespondenci se známými a příbuznými, rukopisy, literární práce či některé předměty z bohatých zámeckých sbírek. Ve fondu se dále nachází fotografie, pohlednice, programy koncertů a vystoupení, plakáty a další tiskoviny, divadelní rekvizity, paruky, trofeje a památky na slavné kolegy, osobní předměty pěvkyně, oděvy, boty, šperky, nahrávky na soudobých gramofonových deskách, ale také například kočár.
Fond Ema Destinnová obsahuje také soubor šesti sošek japonských hudebnic a tanečnic z 19. století. Dle inventáře zámku z roku 1921 psaného vlastnoručně Destinnovou, byly umístěny v „Žaponském“ pokoji jako součást desetidílného souboru figurek zvaného „Slavnost v Jošivaře“ a pěvkyně jej získala v rámci „Erotické sbírky z pozůstalosti profesora X z Lipska“, která zahrnovala téměř padesát předmětů, většinou denní potřeby, s galantními či erotickými motivy. Jošiwara bývala proslulá tokijská vykřičená čtvrť, kde však kromě kurtizán pracovaly také gejši. Figurka, resp. japonská panenka typu Ningyo, je devatenáct centimetrů vysoká klečící polychromovaná soška, jejíž tělo a hlava jsou vytvořeny ze směsi pilin a klihu vtlačovaných do formy, koncové části rukou a nohou jsou vyřezané ze dřeva. Plastika je velice detailně a realisticky propracována, a to včetně účesu typu šimada a způsobu líčení. Některé panenky ze souboru mají i pravé vlasy. Gejša je oděna do ručně šitého hedvábného kimona s květinovým vzorem, přes které je složen široký pás obi, uvázaný vzadu do ozdobného uzlu musubi a převázaný tkanicí obidžime. Pod kimonem má červenou sukni do pasu a na nohách namalovány ponožky tabi. Tradiční japonský nástroj koto, na nějž má hrát, se nedochoval.
V roce 2016 prošel celý soubor figurek náročným restaurováním, které pomohlo odhalit i techniku jejich vzniku. Ostatně již Ema si uvědomovala, že je to „musejní, ojedinělá věc.“ V Divadelním oddělení Národního muzea se nachází unikátní, patrně dražební fotografie ze strážského zámku, která zachycuje celý soubor panenek a mimo jiné dokládá, že citera koto chyběla gejše už tehdy.
Lenka Dvořáková (NOVUM 2024/05)