Sochařsky zpracované náhrobky se během několik staletí kumulovaly vně i uvnitř hřbitovy obklopených jindřichohradeckých kostelů.
Pomineme-li ty nejstarší – gotické, renesanční a barokní, můžeme se zaměřit podrobněji na ty vztyčené na několika místních hřbitovech v průběhu 19. století a 20. století. Na ploše trojického hřbitova, který původně zasahoval až na pozemky dnešní III. základní školy, vzniklo v těchto letech mnoho nákladných a reprezentativních náhrobků patřících místním významným osobnostem, jejich rodinám a blízkým. Bohužel zrušením hřbitova v roce 1936, jeho pozdější úpravě na městský park a následného rozebrání či převozu řady kvalitnějších náhrobků na jiná místa, nejsme schopni odhadnout úplný počet sochařsky zdobených hrobů ani jejich původní umístění.
Kromě těch nejstarších, dodnes na svých místech dochovaných barokních náhrobků, náhrobních desek několika jindřichohradeckých proboštů a nákladných hrobek rodiny Landfrasovi a Wachtelovi, zaujme svou podobou hlavně náhrobek Ignáce Třebického se sochou Anděla zapisujícího skutky zemřelého na desku od významného českého sochaře Emanuela Maxe z roku 1864. Rodina Liebzeitova nechala vyzdobit svůj hrob sochou Panny Marie od Jindřicha Čapka. Sochu Krista Vykupitele na náhrobku Antonína Pakosty vytesal Václav Žďárský v roce 1891. Zajímavý, reliéfně i sochařsky zdobený náhrobek si nechala vytvořit rodina Moravcova. Zhotovila ho na počátku 20. století firma Urban a sp. z Olomouce a dala mu podobu stély s reliéfním medailonem a sedící ženské postavy. Podobně řešený náhrobek si pořídila v roce 1904 rodina Bachrachova u významné vídeňské firmy Sommer und Weniger. K dalším dochovaným náhrobkům, u kterých známe autora, počítáme i reliéfně zdobený hrob rodiny Bistřických podle návrhu Antonína Summa z poloviny 19. století.
K nejvýznamnějším sochařům, kteří zanechali svou uměleckou stopu na trojickém hřbitově, patří bezesporu Josef Strachovský. Navrhl a realizoval dokonce podobu tří hrobů: svého typického Anděla míru na náhrobku Antonína Kubeše, uměleckého zpracování hrobového místa zemřelého profesora místního gymnázia Josefa Steinhausera z roku 1891, k němuž se dochoval důležitý doklad sochařova pracovního postupu – návrh pomníku včetně zakreslených rozměrů, který byl následně uložen do muzea. Po zrušení hřbitova muzeum získalo i portrétní reliéf zemřelého. Z pomníku tak na svém původním místě zůstal stát jen podstavec se zlomeným sloupem. Poslední realizace, náhrobek Aloise Braitha s další modifikací sochy Anděla míru, se v současnosti u Trojice nenachází, v roce 1936 byla socha začleněna do honosné hrobky bývalého starosty Karla Merta. O tuto „andělskou rošádu“ se zasloužila jeho žena Matylda, která se za svobodna jmenovala Kubešová, posléze provdaná a ovdovělá Braithová. A tak i díky ní mohlo být Strachovského ztracené dílo přece jen nalezeno a identifikováno.
Jakub Valášek (NOVUM 2023/10)