Kvalitně umělecky pojaté náhrobky vznikaly na hřbitově u kostela Sv. Trojice i v první dekádě 20. století, kromě těch v minulém díle popisovaných, se zaměříme na další čtyři vytvořené předními českými architekty a sochaři.
Jako prvnímu se budeme věnovat secesnímu náhrobku Marie Fialové, zakladatelky nadace pro chudé vdovy, která zemřela 1. ledna 1903. Zakázku na její honosný náhrobek měl původně vypracovat Jan Kotěra (1871–1923), ale nakonec se realizace ujal jeho bývalý žák Otakar Novotný (1880–1959). Náhrobek, instalovaný v červnu 1904, se skládal z kombinace světlé žuly na bocích a z desky z tmavé švédské žuly uprostřed. Horní část desky obsahovala výrazný bronzový reliéf s hlavou Krista od významného českého sochaře Stanislava Suchardy (1866–1916). Bohužel tato velmi kvalitní ukázka českého secesního umění se díky likvidaci hřbitova na počátku 60. let 20. století nedochovala.
Náhrobek Anny Teinitzerové zase vznikl z ruky sochaře Františka Bílka (1872–1941) pravděpodobně někdy mezi léty 1902 až 1908. Dochovaná náhrobní deska s mysticky pojatým bronzovým reliéfem má hraněný lichoběžníkový tvar s křížem na vrcholu. Ústřední reliéf zobrazuje rozpaženého Krista stojícího nad padlým poutníkem. Součástí reliéfu je nápis: „Bys uvedl nás v domov náš“. Též pískovcová deska obsahuje rámovaný nápis: „Já jsem vzkříšení a život“. V roce 1908 se navíc v Jindřichově Hradci uskutečnila rozsáhlá Bílkova výstava, na níž sochař představil více než 80 uměleckých děl – soch, reliéfů, studií a keramiky.
Další, neméně slavný český architekt zanechal svou stopu v Jindřichově Hradci o pár let později. Jednalo se o Josefa Gočára (1880–1945), světově uznávaného představitele českého kubismu a funkcionalismu, který navrhl a realizoval náhrobek Josefa Nováka a jeho manželky Marie. Tato jindřichohradecká zakázka vykazuje prvky typické pro rané Gočárovo dílo. Náhrobek komponovaný ve stylu klasicismu obsahuje desku z černého mramoru, v níž je v kruhovém medailonu umístěn kříž, dva kanelované polopilíře a abakus. Hrob je zakrytý deskou s kruhovým výřezem uprostřed. Součástí byla i nízká ohraničující mříž a vysoká bronzová lampa. Oba
dekorativní prvky se během přemístění na nový hřbitov ztratily.
Tento díl zakončíme příběhem náhrobku Františka Kopidlanského od sochaře Vilíma Amorta (1863–1913). Náhrobek objednal u sochaře v červenci roku 1911 Kopidlanského adoptivní syn Otomar. Sochař Amort ihned vytvořil návrh a na konci srpna 1911 dokončil bronzový portrétní reliéf, jehož sádrový odlitek později získalo muzeum. Kamenické práce podle sochařova návrhu prováděl místní mistr František Tomášek, v říjnu téhož roku byl náhrobek hotový. K náhrobku patřila i lucerna, pravděpodobně též Amortovo dílo. Ta stála na vysokém podstavci vpravo. Nakonec zůstala zachována pouze kamenná deska s reliéfem, hrobové místo bylo v druhé polovině 20. století odstraněno, stejně jako stovky dalších, aby tak dnes na svých původních místech zůstalo pouze několik málo náhrobků.
Jakub Valášek (NOVUM 2023/11)