Již za starověku křižovaly vojenské i obchodní stezky celou Evropu, včetně našeho území. Zvláště po vzniku hradského zřízení v 11. století a rozšíření dálkového obchodu, byl požadavek dobrých cest. V naší krajině víme o cestě z historického hradiště Chýnov přes Deštnou do Soběslavi, další stezka odbočovala ze slovanského Hradiště /později Tábor/ přes Tučapy a Deštnou k dalšímu slovanskému sídlišti /potom Jindřichův Hradec/. Naše původní osada také vznikla na křižovatce stezek jako ochrana karavan při místním říčním brodu. Je reálné uvažovat o době poslední třetiny 12. století.
Tehdy tato důležitá místa na stezkách dostala od knížete právo vybírat od procházejících obchodníků tzv. mýto. Vybrané peníze byly užívány na opravu cest. Později císař Karel IV. dbal na to, aby hlavní zemské stezky byly budovány jako „silné cesty“ (silnice). V našem kraji prošla staletí, než byly zřízeny cesty zpevněné, které se daly označit jako silnice. Také na Deštensku si postupný rozvoj obchodu a trhů vyžadoval zlepšení bídného stavu cest. To byla i starost městského úřadu v Deštné. Několik příkladů: V roce 1875 žádají deštenští Okresní výbor v Soběslavi, aby dal postavit silnici od Nového Dvoru k Budislavi, k lepšímu spojení na Tábor. Ta byla postavena až za dvacet let! Obdobná žádost šla roku 1878 do Kamenice nad Lipou k vybudování silnice Světce – Nový Etynk /nyní Nová Včelnice/. Silnice se stavěla až za čtyřicet let, roku 1920! V témže roce deštenský úřad znovu urguje Okresní výbor v Jindřichově Hradci, aby dal konečně spravit cestu k Červené Lhotě „aby vůbec sjízdná byla!“, jak napsali.
Nesmíme přitom zapomenout na velkou skupinu dělníků, pečujících o silniční údržbu cestářů. K této práci se vybírali spolehliví lidé, okresní cestářský dozorce navíc musel tehdy umět jezdit na kole! Byla to těžká práce za každého počasí, někdy musel cestář i roztloukat kameny na drobný štěrk k vyrovnání děr na silnici.
Na deštenském katastru bylo tehdy mnohem více cest, především polních, než známe dnes. Pro přístup na pole to bylo nutné. Zajímavý vznik měla cesta od kříže u Chmelničky přes pole, podél Sosnin, vedla prý až k Červené Lhotě. Podle kronikáře byla vyšlapaná mnoha lidmi z Deštné, kteří tudy běželi rovně přes pole hasit požár červenolhoteckého zámku 21. dubna 1774.
V pozdější době, kdy Deštná patřila Schőnburkům, byla vytvořena cesta odbočující z březinské silnice vpravo od kříže, úvozem přes „Černovské Vrchy“ směrem k Drunčím. Dál pokračovala k Hojovicím a do Černovic. Tam sídlila vrchnost i k červenolhoteckému panství.
Jedna z hlavních cest směřovala podél rybníka Adam přes Hlinovku až pod „Šnejperk“, stejně tak cesta od Kopanin, kolem lesa Obícka vzhůru k svaté Hátě. Tehdy bylo mnoho stezek a pěšin, kterými si naši předkové zkracovali cestu. Jedna ze zajímavých odbočovala z polní cesty za hřbitovem vpravo, vedla kolem lesa „Březinská obec“, až do Drunčí. Je připomínána už v 18. století. Jinou pěšinu, lesní, užívali žáci deštenské měšťanské školy z Mostečného. Chodili lesem přes horskou úžlabinu podél Strážky dolů, až na Zájezek.
Z dalších mnoha pěšin připomenu tu, která vedla od kaple sv. Jana Křtitele od Lázní lukami podél domu „Kaplických“ /čp. 244/, až dolů na světeckou silnici, blíže Camrdova mlýna. Další vyšlapaná pěšina byla užívána od Novákova mlýna na Nedbalově /čp. 187/, vzhůru svahem do Lázní /nyní je tam „lázeňská džungle“/.
Zajímavá, ale dávno zmizelá pěšina odbočovala ze silnice k Lázním dolů, podél potůčku běžícího ze Suchánku, procházela mezi domy čp. 193 – 194 a mířila k tehdejšímu Nedbalovu mlýnu čp. 187.
Žijící pamětníci by jistě vyjmenovali další zkratky, kterými chodili k cílenému místu. Většina polních cest, stezek a pěšin byla zaorána těžkými pluhy Jednotných zemědělských družstev při scelování lánů. Tak jsme si alespoň oživili zapadlé vzpomínky.
Zdroj: Město Deštná – František Kvapil