Mezi největší fondy muzea bezpochyby patří fond Archeologie, kde je k současnosti uloženo pod 3466 inventárními čísly více jak 49000 předmětů. Lze zde nalézt vedle nepřeberného množství zlomků různě starých keramických nádob také skutečné poklady.
Jako poklad lze jistě chápat například depot bronzových předmětů nalezený nedaleko Najdku u Lodhéřova nebo soubor stříbrných pražských grošů nalezený u Dolního Skrýchova. My za poklad však považujeme například i raně středověký kostěný hřeben. Tehdejší lidé si takového hřebenu jistě cenili, zvláště pokud byl opatřen umně provedenou výzdobou, ale i přesto se jednalo pouze o běžný předmět každodenního používání. Proč ho tedy my považujeme za poklad?
Jedním z důležitých aspektů každého archeologického artefaktu je jeho nálezový kontext, který u prezentovaného hřebenu známe. Nalezen byl již koncem 19. století průkopníkem archeologie na Jindřichohradecku Jindřichem Richlým, který jako první objevil a částečně i prozkoumal raně středověké sídliště poblíž Radouňky. Na pravém břehu řeky Nežárky zde na poli vykopal několik zahloubených objektů, které představovaly pozůstatky tehdejších obydlí, tzv. polozemnnic. Lidé zde žili v rozmezí 8. a 9. století našeho letopočtu a jedná se tak o nejstarší doložené osídlení v okolí Jindřichova Hradce. A právě z této doby pochází kostěný hřeben.
Hřeben je vzácný i z toho důvodu, že se vůbec do dnešní doby dochoval. Artefakty a ekofakty podléhají různým postdepozičním procesům, mezi které patří i agresivita půdy, ve které jsou uloženy. Jejich dochování do současnosti pak velmi ovlivňuje i to, z čeho jsou vyrobeny. Například kvalitně vypálená keramika vydrží mnohé, naopak třeba kosti jsou velmi citlivé na kyselost půdy, která je obecně v jižních Čechách výraznější než v jiných regionech. Starší kosti, ať už mluvíme o kostech lidských nebo zvířecích, a z nich vyrobené předměty jsou tak velmi vzácné. Raně středověké kostěné hřebeny z jihu Čech bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky.
Samotný hřeben se nedochoval kompletní. Boky hřebene jsou odlomeny a také zuby na obou stranách jsou dochovány pouze torzovitě. Současná délka hřebene je pouhých 44 mm, jeho šířka pak 30 mm. Hřeben však v minulosti byl jen o něco málo větší. Velice zajímavý je i technologický postup výroby raně středověkých hřebenů. V případě hřebene z Radouňky hovoříme o tzv. dvoustranném trojvrstvém hřebenu. Dvoustranný, protože se na hřebeni nacházely zuby na obou jeho stranách. Trojvrstvý je z toho důvodu, že samotný hřeben je tvořen třemi různými částmi, konkrétně dvěma bočními spojovacími destičkami a středovou částí s tzv. zubovými destičkami. Středová část byla tvořená vícero destičkami, do kterých byly vyřezány zuby, což je dáno omezenou šíří kosti, jelikož řezbář musel opracovávat kost po vláknech. U hřebene z Radouňky se nám dochovaly pouze dvě tyto destičky. Všechny tyto části, tedy dvě boční spojovací destičky a středové zubové destičky, pak byly spojeny k sobě železnými nýty. Boční destičky jsou navíc opatřeny rytou výzdobou v podobě zdvojených vzájemně se křižujících šikmých linií. Pro výrobu kostěných hřebenů byla potřeba veliká zručnost a předpokládá se, že se jí zabývali specializovaní řemeslníci jako řezbáři kosti či hřebenáři.
Jan Kocina (NOVUM 2024/2)